Když jsme u nás v Alain Delon žurnálu plánovali vydání věnované klasické hudbě, okamžitě jsme věděli, že by nebylo kompletní bez profilu jednoho z nejpřednějších houslových virtuos současnosti. Kvůli vytíženosti sólistů podobného kalibru jsme však měli malou dušičku, jestli se nám podaří rozhovor zorganizovat. Díky jeho fantastické přátelské povaze a přístupnosti vám dnes v našem žurnálu představujeme člověka, který hraje hlavní roli v současné české vážné hudbě. Dámy a pánové, pane Dalibor Karvay.
Při pohledu na Daliborův životopis vám okamžitě udeří do očí jeho věk. Je neuvěřitelné, kolik tento mladý virtuos dosáhl za tak krátký čas. Z rodného Martina se ve svých třinácti letech přestěhoval do Vídně za studiemi na konzervatoři, ve kterých pokračoval následně na prestižní Universität für Musik und darstellende Kunst ve Štýrském Hradci. Ke všemu si během hraní s nejlepšími světovými orchestry, jako Radio Symphonierorchester Wien, English Chamber Orchestru, nebo Rundfunk Sinfonier orchestru Berlin, Dalibor stále nacházel čas na sbírání prestižních ocenění ze světových soutěží. Jakoby jen tak, mimochodem.
Otec nebyl moc nadšený, když jsem řekl, že chci hrát na housle, protože si byl vědom, jaká to je dřina. Avšak já jsem velmi chtěl, a tak jako tři a půl letý jsem pod stromeček dostal první housle. Přitom mě však do ničeho netlačil. Chodil jsem hrát fotbal, tenis a vedle toho jsem hrál na housle. Zjistil jsem, že to mi jde nejlépe, a tak jsem začal víc cvičit.
Tvrdá práce byla zřetelně vždy hlavní Daliborovou prioritou. Během jeho studií ve Vídni a Grazu někdy strávil až dvanáct hodin denně přípravou na velké koncerty nebo soutěže. Uznává, že talent je potřebný, avšak je pouze jednou ze součástí úspěchu. Mnozí si myslí, že stačí mít talent, ale podle Dalibora je to jen určitý předpoklad, je třeba k němu ještě strašně mnoho jiných věcí. Od malička cvičit a hrát koncerty na pódiu, mít dobrý nástroj, dobrého profesora. Práce se skvělými profesory a hraní s fantastickými muzikanty byl vždy cíl pro Dalibora. Podle něho se od nich člověk dokáže inspirovat k opravdu velkým výkonům.
Je to v něčem jiném než když hrajete v orchestru. Člověk je zodpovědný sám se sebe, za to co nacvičil, a co ví. Mám rád svobodu a to mi kariéra sólisty dává.
