Ferrari je dětským snem téměř každého malého chlapce. Touha řídit vysněný červený „sporťák“ s nenapodobitelným zvukem lety neklesá, ale naopak roste. A ve chvíli, kdy to nejméně čekáte, stojíte v němém úžasu před červeným Ferrari 458 Spider, které je na víkend jen a jen vaše.
Červený klíč v ruce ovšem nastoluje jeden drobný, ale zato docela podstatný problém, a to kam s autem ráže Ferrari vyrazit? Která cesta je hodná k umocnění zážitku takové intenzity?
Bohužel, v tomto ročním období je většina jasných odpovědí jako Dolomiti Cortiny d'Ampezzo či průsmyk Stelvio zakryta tlustou vrstvou bílého sněhu a jediná motorová vozidla, která s nimi budou mít tu čest až do pozdního jara jsou sněžné ratraky. Bylo proto třeba mířit doslova níže.
458 Spider není nejnovější, nejrychlejší a ani nejdražší Ferrari, jaké kdy opustilo brány továrny v Maranelle. Konečně, jeho následovník 488 je na trhu již téměř tři roky. V srdcích mnoha však 458 triumfuje nad všemi a jako poslední atmosférický osmiválec je považován za to pravé, turbami a honbou za emisemi nepošpiněné Ferrari.
V sobotu ráno nezahálíme ani vteřinu a za úsvitu vyrážíme směrem Semmering. Rychlému přesunu po dálnici sekunduje zvedající se mlha, která najednou jakoby zázrakem odhaluje nádherné azurově modré nebe. Už na dálnici Ferrari potvrzuje svoji pověst. Snad nejjednodušší kabina, s jakou jsme doposud měli tu čest, dává jasně na povel, kdo je v autě ten nejdůležitější. Dokonalá orientace na řidiče je ilustrována v natočení všech funkcí přímo na něj. To je však v daném momentě člověku vlastně úplně jedno. Jediné, na co se totiž dokážete v tu chvíli soustředit, je fakt, že sedíte ve Ferrari. V ruce máte volant, na kterém jsou zprvu až směšně umístěny blinkry a světla namísto tradičního ovládání rádia a tempomatu. Volant posetý knoflíky však ve vašich rukou funguje naprosto dokonale, vše je tam, kde má být a najednou nechápete, proč tomu tak není ve všech autech.
Letmý pohled do zpětných zrcátek vám ukáže široké červené boky, občas v nich zahlédnete vystouplé kliky dveří, a tehdy to člověku začne pomalu dojíždět. Sedíte ve Ferrari, není to jen chlapecký sen.
Po rychlém přesunu se při Semmeringu vymotáváme z dálnice, abychom konečně mohli tak trochu natáhnout 458 „nohy“. Slunce svítí, střecha letí dolů a my nabíráme směr Kalte Kuchl. Tento drobný průsmyk, co by kamenem dohodil od Semmeringu, je malou rychlodráhou mezi lesy Nízkého Rakouska. Vysoká stoupání jsou střídaná prudkými zatáčkami s padáky, vše probíhající ven a dovnitř z lesních hájů. Nastavuji na Manettine (voliči jízdních režimů) jako vystřiženém z Formule 1 režim Sport a jde se na to. Pokud jste někdy v životě slyšeli ve městě zvuk Ferrari osmiválce, zkuste tento zvukový vjem vynásobit deseti a možná se přiblížíte tomu, jak zní 4,5 litrová V8 mezi lesní stromy při devíti tisících (ne, to není překlep) otáčkách za minutu. Hudba vycházející ze zadní části není řev motoru, ale symfonický orchestr pokoušející se napodobit bouři předpovídající konec světa. Přidejte k tomu absenci střechy a kolem člověka pumpuje tolik vjemů, až přestává dýchat.
Cesta z Kalte Kuchl nás postupně vede až do drobného městečka Mariazell, kde v okolí nacházíme další krásné cesty. Najednou nám není líto, že jsme se nedostali do Itálie nebo Švýcarska, protože dokonale upravený rakouský asfalt, který se odkrývá každým kilometrem, nám dává možnost objevovat nové, dosud neobjevené. Narážíme na cesty plné rychlých vlásenek, jen abychom pár kilometrů později přišli k sérii širokých vracáků.
Den však je bohužel v tomto ročním období až příliš krátký, a když se tmavý podvečer začne míchat s drobným deštěm, je nejvyšší čas zamířit do hotelu.
Na parkovišti před malým rakouským gasthausem máme poprvé trochu čas zamyslet se nad Ferrari 458 Spider. Mnozí říkají, že to není to nejkrásnější Ferrari, jaké kdy viděli a popravdě řečeno, ani my jsme mu neuměli dlouhou dobu přijít na chuť. Když však tak před ním stojíte a máte šanci se na něj dívat a dívat, najednou zjistíte, že z něj neumíte spustit oči. Jako z malby, která vás pro něco zaujala. Jeho ostré hrany smíchané s ladnými křivkami si vás dříve či později získají. Z Ferrari prostě srší charisma jako z ničeho jiného.
Po pár pivech na uklidnění a probdělé noci plné zbytkového adrenalinu se ráno rozhodujeme zariskovat. Snad budeme mít štěstí a ještě alespoň jeden vysoký průsmyk bude otevřen. Naše trasa proto míří ke dvěma, byť méně známým, avšak o to výjimečnějším průsmykům Solk Pass a Nockalm.
Solk Pass je svým úzkým profilem zpočátku noční můrou supersportu. Přidejte k tomu mrholení a teploty blížící se bodu mrazu a člověk si začne zpytovat svědomí, proč přichází s hloupými nápady štverat se do výšky 2000 metrů nad mořem v říjnu. Sjezd z průsmyku však naštěstí všechny tyto pochybnosti maže. Sluníčko opět svítí, cesta se rozšířila a Ferrari nám opět může dát lekci v rychlém sprintu vpřed. Síla, jakou vás 560 koní vystřelí vstříc horizontu je jen těžko popsatelná. Všechny vaše smysly jsou najednou podrobeny přetlaku. Před očima se blíží rychlostí světla další zatáčka, a zatímco periferně vidíte ručičku obrovského žlutého otáčkoměru letět směrem nahoru, vaše uši krvácejí od řevu motoru. Všechny vnitřní orgány se vám v tom momentě snaží v těle přeskupit. Vzpamatujete se, šlápnete na obrovské karbonové brzdy a zmiňované orgány se rychlostí světla vrátí zase zpátky na své místo. Je to něco tak návykového, až by to mělo být zakázáno.
Když dorazíme k rakouskému Nockalmstrasse dostávám konečně odvahu posunout Manettino do svého dalšího nastavení, Race. Všechno je v momentě zase o něco rychlejší a zejména zadek auta o pořádný kus živější než dosud. Auto i přes svou šířku řídíte přesně jako šíp. Do zatáček se vrhá bez nejmenšího zaváhání. Stačí, když na obrovských pádlech podřadíte o dva rychlostní stupně, zatočíte, šlápnete na plyn, a máte-li odvahu, auto vás odmění nádherným driftem. Kdo na legendární cestě Nockalm byl, ví, že prostoru pro podobné eskapády je zde dostatečně a my jezdíme i přes občasné mrholení tam a zpátky až do večera, dokud už skutečně nemusíme jít zpátky domů.
Je velmi obtížné hodnotit Ferrari 458 Spider jako automobil. Protože to, že Ferrari je výjimečné, je velmi složité vyjádřit ve slovech. Čísla jako výkon či točivý moment totiž ukazují jen velmi malou část příběhu, který Ferrari už sedmdesát let píše.
Ferrari vždy bylo a bude o emocích, o tom, jak se cítíte, jestli jste za jeho volantem, zda jste pasažér, nebo kolemjdoucí. Všechno, co vidíte, co slyšíte, čeho se dotýkáte, je tak trochu jiné než v jakémkoli jiném autě. 458 Spider jsem nedostal za pár dní ani na jednu desetinu toho, co ve skutečnosti dokáže. Vyžaduje obrovský respekt a pokoru. A právě to mu dodává na své auře výjimečnosti.
Na světě jsou auta. Potom jsou velmi dobrá auta. A pak je Ferrari. Jinak se tento víkend shrnout nedá. Ferrari 458 Spider, bylo mi ctí!
Text a fotografie: Richard Wohlstein
