Kryštof Tobiáš: Herectví je hledání nového života v sobě

Toužil se stát, možná jako jiné děti, policistou, závodníkem, autonovinářem, designérem, ale jak sám říká, je mu přirozené být hercem. Bodaj by ne, vyrůstal v uměleckém prostředí. Oba jeho rodiče jsou herci a hodně času trávil v zákulisí divadel. Začínal s experimentátorským uměním, tzn. performance, vyzkoušel si několik postav ve filmech či seriálech a vidět jste ho mohli iv divadle. Kromě toho se věnuje dabingu a jeho hlas můžete znát z našich krátkých módních filmů . Čerstvý absolvent VŠMU a umělec tělem i duší - Kryštof Tobiáš.

Moji rodiče určitě byli a jsou mými hereckými vzory, ale snažím se jít svou vlastní cestou a nespolehnout se na to, že jsou herci. Od malička jsem vnímal jejich hereckou práci a mám ji rád. Zároveň jsem jim velmi vděčný za jejich nadpráci, kterou si se mnou dali. Hodně se mi věnovaly herecky, a doufám, že si s nimi někdy zahraju.

"Herectvo se ve mně vzbudilo asi v šestnácti během workshopu M films, který se několik let konal v Banské Štiavnici. Během něj se setkávali mladí lidé - fotografové, malíři, herci, kteří spolu dva týdny nažívali ve skautském domě. Začal jsem tam s land art-em (krajinním umením.). Štiavnici jsme kus kamenného moře přestavovali na molo a několik turistů to vzalo jako atrakci. Vznikl jakýsi první performance, ve kterém jsem pak pokračoval i další rok v ulicích Banské Štiavnice. obklopily Trojiční náměstí, byli jsme u Starého i Nového Zámku, u Počúvadla... Byl to úžasný zážitek,“ vzpomíná Kryštof a doplňuje, že za ty dva týdny si vyzkoušel různé druhy umění – zmiňovaný land art, kreslení, malování, fotografii, modeling, herectví. "Banská Štiavnica je velmi umělecká. Neskutečně rád se tam vracím. A byl jsem velmi rád, že si Alain Delon vybral Banskou Štiavnici jako dějiště jedné ze svých reklam."

Kryštofovi rodiče (herečka Szidi Tobias a herec Boris Zachar) ho sice jako herce zpočátku neviděli, ale ani mu nebránili vybrat si ho. \"Je to krásné povolání, ale těžké, je třeba se mu věnovat tělem i duší. Trávit neskutečné množství času prací na sobě, aby z toho vznikla pěkná myšlenka. Mám umění rad, zároveň však nejsem člověk, který má problém obrazně řečeno chytit lopatu do ruky. Neštítím se žádné práce, dokonce momentálně vykonávám taxikářskou činnost a . lidí do divadla a na mé potěšení mnoho z nich reaguje pozitivně a opravdu přijde. Také mám možnost studovat lidské charaktery a přiznám se, jednou jsem se už při ztvárnění postavy v jednom studentském filmu inspiroval svým zákazníkům.“

Studium na VŠMU

Herectví se podle Kryštofa nedá naučit, člověk ho musí mít někde v sobě a až spolu s touhou po tom být lepší může vytvářet nové postavy a nacházet nové polohy herectví. \"Studium na VŠMU je velmi pěkné období každého jednoho umělce. Jsou tam fáze, kdy se člověk boří, hledá sám sebe, nemá se úplně dobře, ale pak jsou tam semestry, kdy se něco pěkného podaří. A to je to naplnění, to je to, co hledáme. Nemyslím si, že má smysl dělat kulturu pro peníze. Nemyslím si, že je to prvot, Kryštof a doplňuje, že je rád, že na vysoké škole poznal plejádu zajímavých lidí od profesorů, přes spolužáky, ale i lidí z jiných fakult. "Je jen na nás, jak tyto kontakty, známosti a hlavně nabytou praxi využijeme v profesionálním životě. Herectví je nekončící učebnice až do konce života. Je to hledání nového života v sobě."

„Divadlo dělají herci z lásky k herectví“

Už během školy Kryštof nabíral zkušenosti na divadelních prknech. V Divadle Lab, které patří pod Divadelní fakultu VŠMU, ztvárnil asi osm postav. Jeho nejoblíbenější se stala postava ze hry maďarského autora Béla Pintéra Děti Démona. \"Je to hra o maďarské rodině, která se hraje na Japonce. Šílená dominantní žena si najde bezdomovce, tedy mě, a vytáhne mě, doslova z louže moči v budapešťské stanici, a udělá si ze mě svého sluhu. A už to můžu říct, že je po derniéře, celá hra končí naši dceru. Takže moje žena umírá, a moje dcera mě přijímá za sluhu. Kromě Divadla Lab jste Kryštofa mohli vidět i na prknech Slovenského národního divadla (například v představeních Veselé paničky Windsorské, Jak se Lomidrevo stal králem), do stálého angažmá naší hlavní divadelní scény ho to však netáhne. "Mým vysněným divadlem je moje vlastní a postupně se k němu snažím směřovat. Moje přítelkyně fantasticky píše, napsala jedno monodrama, které nyní hrajeme v rámci Divadelního ústavu ve Studiu 12. Jmenuje se Podenky."

Poděnky – hledání vlastní identity

Poděnky jsou metaforou a přirovnáním potenek (druh hmyzu), jejichž dospělí jedinci žijí jen jeden den, k mladým lidem. Hra ukazuje, jak těkavý je život, ve srovnání s vývojem naší planety jsme tu opravdu jen na ten jeden den, možná jednu vteřinu. „Poděnky jsou experimentátorským projektem, lecture performance (propojení divadla a přednášky, pozn. red.), určeným zejména mladé generaci, která má příliš mnoho informačních zdrojů a ruchů na to, aby se mohla nerušeně vyvíjet. mladé dospělosti. Je tam sedm různých postav a charakterů jeden profesor, který je na jevišti. Těch sedm postav se promítá na plátně v rámci prezentace, je to předehrané. herectví je vlastně jen hledáním sebe sama.“ Právě v Podenkách Kryštof dostal velkou příležitost k ztvárnění několika charakterů, psychologických profilů velmi zajímavých mladých lidí, protože sám zobrazuje i všech sedm postav ve videích. Dokonce se mu uprchly i tři postavy žen.

Jedním z mých snů je rozšířit Podenky ke svým divákům a posunout se dalšími kroky k mému vlastnímu divadlu. Druhým velkým snem je do třicítky si zahrát jednu pěknou velkou filmovou roli.

Příští Sherlock Holmes?

Během studia na VŠMU natočil asi 16 studentských filmů, několik z nich se dostalo i na evropské filmové festivaly. \"Byly to šílené věci. Natáčel jsem ve sněhu v letních botách, v lese v rojích komárů. Nedaly se točit detaily, protože jsem měl komára v oku, na bradě, na čele, v ústech ... Ale jsem vděčný za každou jednu příležitost, protože mi to dalo zkušenosti a kontakt, který byl pro . Jeho asi největší profesionální filmovou zkušeností bylo natáčení seriálu Tajné životy pro RTVS, kde hrál syna Zuzany Mauréry. \"Načerpal jsem různé zkušenosti, kterými si každý herec musí projít, aby se mu to dostalo pod kůži. Pokud ti produkce zavolá v půl 4 ráno, že ještě něco je třeba dotočit, tak třeba jít, být vždy připraven. Naučilo mě to odpovědnosti a jakési efektivitě v práci. Režisér se na mě tehdy byl zlobil, lebo jsem možná zlobil, lebo jsem zlobil. rychleji řekl text, bez psychologických pauz... Já jsem byl prvňáček na VŠMU a všechno to bylo pro mě velmi rychlé. Byl jsem ryba hozená do vody, ale nějak jsem z toho vyplul a jsem za to velmi rád,“ ​​vzpomíná Krištof. Další velkou zkušeností bylo pro Kryštofa natáčení pohádky Johančino tajemství, kde si zahrál i se svou mámou Szidi Tobias a svou pedagogičkou Emilií Vašáryovou. Jeho nejnovějším filmovým počinem je rodinný film Letní rebelové, kde také hraje i jeho máma. Kryštofovým hereckým idolem je Benedict Cumberbatch, a velmi by si chtěl zahrát Sherlocka Holmese, „Úplně na rovinu řeknu, že to bych si ve filmu střihl hned.“

Podmanivý a hluboký hlas

V rámci herecké práce se již od prvního ročníku na VŠMU věnuje i nahrávání voice over-ů (nahrávání hlasu, například do reklam), a to dokonce ve třech jazycích – češtině, angličtině a maďarštině.

Vždy, když dělám voice over, snažím se najít myšlenku nebo jiné než své přirozené znění kvůli tomu, aby ty reklamy a spoty nezněly stejně. Je to velmi obtížné, neboť přirozenost mimo svou přirozenost se hledá těžko, ale to je právě ta herecká práce.

"Spolupracuji s jedním úžasným zvukařem, Tomáškem Balákem, kterému jsem vděčný za skoro všechny profesionální projekty, které jsem hlasově nahrával. Takto jsem se dostal ik značce Alain Delon a jsem velmi vděčný, že ji můžu reprezentovat." Teď už tedy budete vědět, že podmanivý hluboký hlas v našich krátkých módních filmech patří právě Kryštofu Tobiášovi.