Náš pravidelný přispěvatel Richard vám poprvé promlouvá v první osobě, protože podle jeho slov se to tentokrát jinak prostě nedá.
Tento zápis do žurnálu Alain Delon je ve své formě jiný. Snažíme se vám každý měsíc zprostředkovat návody, bedekry či tipy na gurmánské zážitky. Tentokrát však přináším můj příběh Mazdy MX-5, neboť jakýkoli pokus o objektivní hodnocení selhává.
Je totiž velmi jednoduché půjčit si na pár dní auto a doporučovat jeho koupi, neboť je to to nejlepší, v čem jste kdy seděli. Vyzkoušíte jeho výkon, zábavu za volantem, případně praktičnost, je-li to na místě, a po týdnu autíčko vrátíte zpět. Zkrátka, nezávazná zábava.
Já jsem však tentokrát vložil ruku do peněženky a skutečně jsem udělal to, co na konci článku doporučuji. Po svezení se v nové Mazdě MX-5 totiž málokdo bude konat jinak.
OK, dost bylo nudného „tláchání“, protočme o pár měsíců dopředu. Je konec června a před domem stojí nová červená MX-5. Žádné testovací vozidlo, na dokladech je mé jméno.
Kolikrát jsem se v Mazdě svezl, než jsem podepsal objednávku? Jednou. Dvacet minut. Přesně tolik stačí k tomu, aby vás MX-5 pohltila. Představy o osobním bankrotu před podepsáním leasingu se staly součástí běžného života až do dne D. Co už, auto je doma a prvních 1000 km za námi. Je tedy na místě, abych vám přinesl něco víc než test z Pezinské Baby.
Dálnice nepatří zrovna mezi oblíbená bojiště nové MX-5 a nad 100 km/h máte pocit, že jste si do kabiny zabalili malý vysokootáčkový mixér. Hmotnost pouhých 1100 kg včetně mé maličkosti bylo dosaženo díky drobným úsporám na váze napříč celým vozidlem. Jelikož v dnešní době potřebujeme mít navigaci či vyhřívaná sedadla, cíl dosáhnout stejné hmotnosti jako u první generace modelu z roku 1991 musel být splněn ubíráním všude, kde se dá. To se samozřejmě dotýká i odhlučnění a tenké látkové střechy, která činí hluk kvůli větru a vozovce.
Jakmile odbočuji z hlavní silnice směrem na vstupní bránu Dolomit, průsmyk Tre Croci, hluk z dálnice je pryč.
Nemám času nazbyt, a tak hned ráno vyrážím směrem k Passo Giau, kde Mazda MX-5 opět ukazuje své atletické dovednosti. Samosvorný diferenciál mi dodává odvahu vypnout stabilizaci a já najednou pravidelně posílám MX-5 do vracáků dveřmi napřed. Podvozek Miaty vám dodává neuvěřitelnou sebedůvěru. Zatímco u aut s trojnásobnou silou byste se báli na plynový pedál i jen podívat, MX-5 vás naopak motivuje s ní jet naplno, šlapat na podlahu a nechávat na silnici dlouhé čáry od pneumatik, aniž byste skončili u nejbližšího stromu. Na vrcholu Giau stojím jen kvůli obligátní fotografii a okamžitě letím napříč průsmyku Falzarego, Valparola a Pordoi. Tato série kopců s větrem ve vlasech a sluncem nad hlavou dává spolu se vjemy, kterými vás Mazda zahlcuje, člověku těžko popsatelný zážitek. Výsledkem je konečně úsměv, který vám budou muset z obličeje chirurgicky odstranit.
A když je čas jít domů, zatahuji střechu a při srdci mě hřeje jediná myšlenka. Auto nemusím v pondělí vrátit. Mohu ho vytáhnout z garáže kdykoli a zážitky za volantem si opakovat pořád dokola.
Na samotný úvod musím však říct jedno. Až donedávna jsem nepatřil k zarytým příznivcům tohoto malého roadsteru a jeho podstata mi vždycky tak trochu unikala. Výkonu málo, design, který nezlobí ani nepotěší, značka, při jejímž vyslovení se vám neobjeví husí kůže na těle. Jednoduše řečeno, Miatu jsem vždy respektoval, nikdy však nemiloval.
Až se jeden pěkný den na webu objevily obrázky nové čtvrté generace MX-5. Jsou určitá auta, která jsou láska na první pohled, a toto bylo právě ono. Poprvé jsem si řekl, že se s Mazdou svézt musím. Zda to byla frustrace ze současných těžkých korábů, nový atraktivní design Miaty, nebo kombinace obou, těžko říci. Od prvního momentu jsem však věděl, že za její volant si musím sednout co nejdříve.
Jedno pěkné ráno tedy do mikro kufru házím jen to nejpotřebnější a vydávám se směrem k mé nejoblíbenější destinaci na světě. Dálnice směr Klagenfurt, pak okrsky až do Cortiny d'Ampezzo, abych byl za sedm hodin v srdci italských Dolomit.
Dolomity, bohem vytvořená závodní dráha
Téměř všichni znají slavné Stelvio Pass a Transfagarasan Highway, které trojice chlápků z Top Gearu označila za nejlepší cesty na světě. Zapomeňte na ně, pokud to s ježděním myslíte vážně, Dolomity jsou ztraceným pokladem alpských cest. Desítky průsmyků navazujících na sebe dohromady vytvářejí více než dvoustokilometrový okruh, během kterého si ani na minutu nevydechnete. Jeden průsmyk, za ním druhý, pomalé vracáky střídají rychlé vlásenky. Vše doplněno o scenérii, která se při stoupání mění z voňavých jehličnatých lesů na pohádkové zelené louky poseté květy. Najednou však všechno živé zmizí a vy dorazíte na samotné kamenné vrchy, připomínající neobydlenou planetu.
