Místo, kde se potýká umění s úctou k tradici

Možná jste se i vy při toulkách centrem Bratislavy dostali do zašité uličky za Dómem svatého Martina. Na jednom z jejích konců je velká hnědá brána, za kterou když vkročíte, už nikdy tuto část města neobejdete. Místo, které dýchá uměním již několik desetiletí znovu vstává z popela a díky občanskému sdružení ALBRECHT FORUM se zpřístupňuje veřejnosti. Navštivte s námi zahradu a dům Albrechtových na Kapitulské ulici. Hovořili jsme o nich s Igorem Valentovičem, předsedou OZ ALBRECHT FORUM. Základy Domu Albrechtových byly prý postaveny ještě ve 13. - 14. století. Je něco původního ještě zachováno? Ano, vlastně jádro nynějších sklepů bylo postaveno v době, o které mluvíte. Původně šlo o středověký polozapuštěný dům, který je dnes centrálním sklepním prostorem. Zachovaly se zdi a oblázková dlažba, původní podlaha tohoto domu z konce 13. století v rozměru asi 2x4 metry. Zachovány jsou samozřejmě zejména mladší části stavby – renesanční i barokní konstrukce – zdi, klenby, dveřní a okenní otvory. De facto všechny vertikální konstrukce. Stropy, zejména z vyšších pater byly nejvíce poškozeny kvůli zatékání, tak paradoxně, mladší části musely být někde vyměněny. Zachovala se i dřevěná a kamenná ostění, zárubně, dveře a pod. z 18. a 19. století. Pochopitelně musely být všechny umělecko-řemeslně opraveny. Restaurovány byly malby z konce 18. století v současném komorním koncertním sále av bývalém salonu rodiny Albrechtových.

Přibližně v polovině 20. století se do domu nastěhovala rodina Alexandra Albrechta a toto místo se stalo oblíbeným prostorem pro setkání umělců. Po Alexandrově smrti společenské setkání organizoval i jeho syn Jan. Jací byli Albrechtové? Proč se právě jejich dům stal takovým kulturním „střediskem“? Albrechtovci byli Středoevropané, kteří udržovali a aktivně pěstovali měšťanské tradice. Thomas Mann v některé z více verzí svého životopisu napsal, že pilíři měšťanstva bylo pěstování majetku a vzdělanosti. S majetkem to Albrechtům úplně nevyšlo, resp. nevím o tom, že by vynikali ve speciální schopnosti zvelebovat svůj majetek. Ale o co méně jim to šlo u materiálních statků, o tom více se jim dařilo v duchovních – zejména vzdělávat sebe i své okolí a šířit pocit radosti z intelektuálního (vědeckého i uměleckého) osobnostního růstu. Tento dar byl posvěcen uměleckým nadáním a aktivním pěstováním komorní hudby v domácím prostředí. Ta doslova „hrála“ klíčovou roli v jejich životě. Komorní hudba jako specifická forma „rozhovoru“ participujících hlasů hudebníků, kde adresátem je v první řadě samotný hudebník, je vynálezem klasicismu. Má sice svůj předobraz v madrigalově vokální hudbě 16. - 17. století, ale naplno se rozvinula až od dob Josepha Haydna. Množství především instrumentálních duet, trií, kvartet i větších komorních obsazení (kasací, divertiment atd.) provázelo společenský život nadšených amatérů, ale i profesionálů. Pamětní je například kvarteto velikánů Haydn – Dittersdorf – Mozart – Vaňhal, které hrálo spolu kolem roku 1785. Ze šlechtického prostředí, honosných, ale zároveň izolovaných sídel, se přesunula tato vášeň pro společné muzicírování do prostor nově vznikajícího společenského fundamentu – měštianské. zde naplno rozvinula.

Z komorní hudby se stala nová podoba komunikace mezi lidmi formou umělecké spolupráce, jakési – i když v úzkém kruhu, ale přece jen – kolektivní tvorby. Tento fenomén setkání přátel a blízkých obohacený o společné muzicírování se po celé století kultivoval a zůstal v mnoha domácnostech živý až do poloviny 20. století. V Domě Albrechtových, kde čas plynul jiným tempem a panovala v něm úcta k tradici, vydržel v různých podobách až do smrti Jana Albrechta v roce 1996. V roce 2010, čtrnáct let po Janově smrti, vzniklo OZ ALBRECHT FORUM , které se pustilo do rekonstrukce ruiny. Jak jste se k domu dostali? Věděli jste o jeho slavné historii? Znal jsem Jana Albrechta z osmdesátých let jako nepřehlédnutelnou osobnost koncertního života, později blíže díky spolupráci vokálního ansámblu Camerata Bratislava (ve kterém jsem působil) se souborem staré hudby Musica Aeterna - ten založil Jan Albrecht v roce 1973 a přes jeho penzionování z pozice aktivního hráče jakýmsi čestným kapelmistrem. Po jeho smrti v roce 1996 dům na Kapitulské začal chátrat a pokusy o jeho záchranu a oživení nevedly k vytouženému cíli. Když jsme se v roce 2010 přestěhovali s naším rodinným obchodem a vydavatelstvím do sousedství Domu Albrechtových (Na vršek 1), začal mi osud této národní kulturní památky (architektonické a zejména „duchovní“) vrtat v hlavě a nakonec jsme tento neklid z chátrání s chátráním se rekonstrukce a revitalizace domu i odkazu rodiny Albrechtových. Oslovili jsme majitele domu - Bratislavskou arcidiecézi - a podepsali nájemní smlouvu s povinností dům zrekonstruovat a provozovat jej jako kulturní centrum. Cílem Vašeho OZ je tedy zrekonstruovat dům a zachovat jej pro další generace. Jak jste postupovali? Měli jste už s něčím takovou zkušenost? Exteriér domu – zahrada a dvůr jsou krásně upraveny a konají se tam různé koncerty. Letos se poprvé konaly koncerty už iv domě. V jakém stavu je momentálně? Na čem ještě pracujete? Dokončujeme podkroví, ve kterém budou kancelářské prostory našeho sdružení ALBRECHT FORUM a nadějíme se partnerských uměleckých sdružení, připravujeme interiér kavárny, dolaďujeme druhé nadzemní podlaží s komorním sálem, stále pracujeme na zahradě, která se stala oblíbeným místem koncertů a dalších uměleckých akcí. Jak obnovu financujete? Je asi obtížné sehnat peníze na takovou nákladnou rekonstrukci. Inu ano, je to nesnadné. V počátečních letech se nám docela dařilo získávat prostředky z veřejných fondů, ale posledních 4 - 5 let jsou investiční prostředky jaksi nedostupné. Ten, kdo realizoval náročnější opravy národní kulturní památky ví, že zastřešit, stabilizovat a odvlhčit je klíčové, ale následné práce jsou enormní finanční zátěží. Pokud k tomu připočítáme inflaci, COVID, stále méně dostupných prostředků i menší vůli podporovat investice v kultuře a občanském sektoru, tak tím vyjde jednoduchá tříčlenka. Musíme investovat z vlastního resp. z půjček. Nepřidává to na klidném spánku, ale jedeme dál. Byla by velká škoda vzdát tento souboj na dlouhé tratě v tomto stadiu. Proinvestováno je téměř milion eur a stále nejsme na konci. Ještěže pociťujeme satisfakci z našich veřejných kulturních akcí a z lidí, kteří nám fandí a mnozí nás neskutečným způsobem morálně i materiálně podporují. Všem jim ze srdce děkujeme. Jak jste zmínil, v prostorách pořádáte různé akce. Na co všechno se mohou lidé těšit v nejbližších měsících? Od začátku července až do začátku září probíhá festival komorní hudby Hortus artis . Je to cyklus 10 koncertů v nedělní pozdní odpoledne, ve kterém představujeme různá umělecká komorní uskupení z České republiky, Slovenska, Polska, mezinárodní ansámble i domácích sólistů. Tématem letošního ročníku festivalu jsou přesahy lidového a umělého resp. průnik světů ústní spontánní hudební tradice s komponovanou uměleckou hudbou. Regionálně je akcent kladen na Střední Evropu, ale „navštívíme“ i Středomoří, Jižní Ameriku, předměstí Severoamerických měst a spoustu dalších zajímavých „regionů a historických období“. Na podzim pokračuje cyklus přednášek a debat Hudební salon Albrechtových, mistrovské kurzy předních interpretů (např. Simona Šaturová, Straton Bull atd.) a snad se nám podaří ke konci roku i první výstava výtvarných děl v našich multifunkčních prostorách domu.

Jaké jsou Vaše další plány s prostorem? Plány jsou velmi prosté. Otevřít co nejdříve malé, ale čilé nezávislé kulturní centrum s kvalitní nabídkou hudebních, výtvarných, literárních i multižánrových programů. Snad se nám to od příštího roku všechno povede. Děláme pro to posledních 14 let jako dobrovolníci vše, co je v našich silách a schopnostech. Chcete-li si přečíst více o Albrechtových, aktivitách OZ ALBRECHT FORUM, programu festivalu Hortus Artis a jiných, navštivte web www.albrechtforum.com . Foto: Martina Šimkovičová, archiv ALBRECHT FORUM, Martin Mondok