Ladnost pohybu, elegance, styl a dokonalá souhra jezdce s koněm. I o tom je drezurní ježdění.
Francouzské slovo dresser znamená výcvik jezdeckého koně. Základy moderní drezury byly založeny v období renesance v Itálii, ale její historie sahá až do starověkého Řecka. Jejím cílem je dosažení absolutního souladu jezdce s koněm, přičemž při vykonávání drezurních úkolů má kůň působit dojmem, že všechny úkoly dělá dobrovolně a „sám od sebe“. Mluvili jsme s jedním z mála drezurních jezdců na Slovensku, který dosáhl mezinárodních úspěchů. Seznamte se s Tomášem Siposem.
Drezurní zkoušky a soutěže se jezdí na drezurním obdélníku, který je rozdělen písmeny označujícími přesné místo, kde se má určený cvik provést. Všichni jezdci předvádějí stejné předepsané úkoly, například kůň musí umět prodloužit a zkrátit pohyb, mít správné držení těla, vyklenutá záda, zádové svalstvo, váha musí být více na zadních nohou.
Jak jsme zmiňovali v úvodu tohoto článku, celé „předvádění drezurních úkolů“ má působit co nejvíce přirozeně. Jak tedy jezdec „komunikuje“ s koněm, aby to bylo neviditelné? \"V první řadě se používá sedová pomůcka, tedy moje váha, nohy, holeně a, samozřejmě, i kontakt s rukou. Máme naučené nějaké kontaktní signály, na které ten kůň reaguje. Je to ale o tom, že kůň je živý tvor, nemohu na něj sednout a začít předvádět všechny naučené úkoly. jako s gymnastem, který když ráno vstane, také nezvládá hned udělat 4 salta,“ vysvětluje Tomáš Sipos, kterého výrazně posunulo vpřed jeho působení v Německu. S předchozím koněm tam byl tři roky a dosáhl i větších úspěchů. \"Německo s Nizozemskem jsou jezdecké velmoci, tam se už dopracovat a dosáhnout nějaké umístění, to je úspěch. S těmi jsem docela spokojený, \"říká Tomáš a pokračuje ve jmenování úspěchů: \"Jako junior jsem dva nebo třikrát byl na prvním místě v celkovém žebříčku juniorů na Slovensku. No nejvíce si cením titul Mistr Slovenska. Canturinem dosáhnu podobných úspěchů.“
Ke koním ak ježdění jsem se dostal přes moji spolužačku na základní škole. Ona jezdila, já jsem zaslechl, jak se s druhou kamarádkou baví o koních a zaujalo mě to. Přihlásil jsem se do klubu, začal se učit základy ježdění a chytlo mě to. Trvalo asi půl roku, než jsem začal rozlišovat disciplíny, které v ježdění jsou. Ale v podstatě hned, jak jsem viděl drezuru, jsem věděl, že to je to, co chci dělat. Bylo mi 12 let.Když Tomáš začínal s ježděním, existovaly tzv. bagry. klubové koně, platilo se měsíční členské a byli tam nějaké koně, na kterých se daly základní věci naučit. Nyní je jezdecký sport mnohem nákladnější. Pokud se někdo chce učit jezdit, platí jednotlivé hodiny v jezdecké škole. "Prvního vlastního koně jsem měl v roce 2009, ale závodit jsem začal už v roce 2000. Za svou soutěžní kariéru jsem jezdil s osmi koni, aktuálního koně Canturina mám 4,5 roku," říká Tomáš.
\"Vztah s koněm se buduje několik měsíců. Koně, kterého jsem měl předtím, i toho, co mám teď, mám od mlada a já ho učím až na ten vrchol. Spousta jezdců dělá to, že už si koupí \"hotového\" koně, který všechno ví, většinou jsou to junioři, mladí jezdci a na koních, kteří jsou už vycvičeni se sami. Tam je ten čas, než se kůň s jezdcem sehraje trošku kratší, na své první závody jdou rychleji. Já se na ten nejvyšší level dopracovávám několik let. Pokud kůň jezdí dobře a udržuje se jeho fyzická kondice, cviky toho nejvyššího stupně dokáže kůň jezdit 9 let,“ vysvětluje Tomáš.
Drezura v první řadě obnáší hodně trpělivosti a vytrvalosti, je to přece jen živé zvíře, pak samozřejmě v neposlední řadě finance. Koně jsou tu pořád, víkendy a svátky člověk nezná. Jednoduše, tomu je třeba se věnovat 7 dní v týdnu.Jeho kůň Canturino je ustájen v maďarském Mariákálněk, kde i téměř každý den trénuje. \"Na Slovensku je problém s trenéry, i proto jsem vlastně v Maďarsku. Můj trenér je totiž tam, 15 let byl v Německu av okolí je nejlepší. Na Slovensku není žádná čistě drezurní stanice, a proto je zde i málo drezurních jezdců. Je to způsobeno i tím, že junioři, kteří u nás vyrůstají, se učí v skoku nudná. Pro dítě je větším adrenalinem přeskočit překážku než hrát si s trpělivostí, kolem dokola stále něco opakovat.
Základy drezury musí mít každý kůň
Tomáš popisuje: \"Hodnotí se provedení cviku a přesnost. Kůň musí mít na to pohybový talent, cvik jako takový se dokáže naučit každý kůň, ale je pár extra koní, kteří díky pohybu umí ten cvik lépe předvést, dají tomu jiný výraz, pohyb je ladnější. Tím, že všichni jezdci předvádějí tytéž. vyšších stupních závodů, to jsou i dvou- i třídenní soutěže, je v poslední den volná sestava na hudbu. i pro diváky.“
S koněm je třeba si vybudovat vztah
Drezura však není jen o soutěžích a trénincích, ale také o péči a přípravě na trénink. \"Ještě před tím, než si na koně sednu, musím ho vyčistit, zkontrolovat mu nohy, zda se náhodou v boxu nezranil, při tréninku by se mu to mohlo zhoršit ..., osedlat ho, nauzdit, to vše trvá, pokud to člověk dělá pořádně, zhruba takovou hodinu. Pak po ježdění koně třeba vše očistit, ošetřit, a pravidelně se o to starat. S koněm je třeba trávit čas i mimo ježdění, jít se s ním projít, popást ho, vybudovat si nějaký vztah.Jezdecký dress code
K jezdectví stejně jako ladnost patří také elegance a styl. Předepsaný dress code se léty stává více praktickým, ale stále dodává celému soutěžnímu vystoupení noblesu. Základem oděvu jezdce jsou bílé nebo světlo-krémové jezdecké kalhoty a tmavý frak (černý, tmavě modrý nebo tmavě hnědý). K tomu bílá košile nebo polokošile (důležitý je zejména bílý límec), kravata nebo plastron (který nosí zejména ženy) a vysoké jezdecké kozačky – černé nebo tmavé, v barvě fraku. Z bezpečnostních důvodů se na hlavě nosí přilba, která je oproti těm z minulosti mnohem pohodlnější. Na soutěžích nejvyšší úrovně nosí jezdci stále místo přilby cylindr.
Dress code se však netýká jen jezdce, ale i koně – ten musí mít zapletenou hřívu a na uších „ušano“, které ho chrání před otravnými komáry a mouchami. Další částí výstroje koně je bílá (nebo krémová) dečka. Chrániče na nohou, zpevňující šlachy, během samotné soutěže v drezurním obdélníku mít nemůže.
