Viktor Suchý - V životě bychom se měli naučit zpomalit

Životní tempo je v současném uspěchaném světě tématem, se kterým se dennodenně setkáváme na obrazovkách našich chytrých telefonů. Pět tipů, jak přečíst jednu knihu každý týden, Čtyři zaručené rady, které vám pomohou být produktivnější – nadpisy křičící ze zářivého lesklého povrchu nám dávají na známost, že musíme vynaložit více úsilí být efektivnější, rychlejší. Možná však někdy musíme udělat pravý opak, abychom rychlost doby dokázali předjet. To, jak zpomalit, zkoumá Viktor Suchý téměř celý svůj dospělý život. Známý učitel, knihkupec, autor a nejnovější knihovník, který svou soukromou sbírku knih proměnil v veřejnou knihovnu nám vyprávěl, proč možná není na škodu občas zatáhnout ruční brzdu a užívat si života. Viktore, řekni nám, jak ses dostal ke zkoumání konceptu pomalosti? Stručná verze mého příběhu začíná na vysoké škole. Chodil jsem v Prešově na Filozofickou fakultu, zatímco jsem pracoval v Bratislavě v redakci Kulturního života. Přesouval jsem se vlakem pravidelně skoro každý týden mezi prací a školou. Když cestujete vlakem mezi východem a západem, začnete vnímat, že životní styl na východě je pomalejší, než u nás na západě. Nemusíme to vnímat jen negativně, právě naopak, lidé tam mají větší klid a čas dělat věci soustředěnější. Bodem, kde jsem se adaptoval na odlišný rytmus, byla stanice v Kysaku, místo přestupu a čekání na přípoj.

Tehdy ještě nebylo běžné věnovat se mobilním zařízením, a tak jsem si samozřejmě brával s sebou knihy. Zároveň jsem také začal přemýšlet a vnímat různé jiné věci. Vlastně jsem tak trochu zpomalil, například jsem z peróna sledoval, jak plynou oblaka. Byl to impuls, který mě přinutil začít přemýšlet o pomalosti.

Jsem člověk rychlý, reprezentoval jsem školu v běhu a ve fotbale, ale zároveň se rád věnuji věcem, které vyžadují pomalé tempo. Proto, když jsme na filozofii dostali zadání napsat esej, pohrál jsem si v ní s myšlenkou, co je to rychlost, pomalost a jako celou problematiku vnímám já sám. Vycházel jsem ze zpomalených záběrů, které jsou součástí televizního přenosu, a zároveň ze zrychlených v přírodopisných filmech, kde pomalý růst odhalujeme díky zrychlení záznamu. Z toho zároveň nevyplývá, že pomalé je dobré a rychlé je špatné, ale že je třeba se ve správnou chvíli rozhodnout pro správné tempo . Přelom let 1999/2000 byl zajímavým obdobím, několik autorů se nezávisle na sobě začalo věnovat tématu pomalosti. Spekulovalo se, kdy milénium vlastně začíná a co nám přinese. Na teorii literatury jsem si vybral téma času v literárním díle az těchto dílčích prací jsem se dostal k diplomové práci Objevování pomalosti, kde jsem se nedržel jen literárních textů. Téma mě už neopustilo a teď jsem se k ní opět vrátil. Teoreticky i prakticky.

Tvůj nejnovější projekt je knihovna v Nové Cvernovce s názvem Kabinet Pomalosti. Proč právě knihovna? Poté, co jsem byl učitelem a knihkupcem v Artforu, uvažoval jsem, kam se posunout. Zároveň jsme se během tohoto období s přítelkyní dvakrát stěhovali a řešil jsem soustavný problém, což s knihami, které jsem během života nahromadil téměř čtyři tisíce svazků. Přemýšlel jsem, jak zjednodušit toto „trápení“, které je na jedné straně radost, ale na druhé straně problém, kam knihy dát, jak je přenášet. Nebylo možné je mít doma, měl jsem je u otce, u bratra, u babičky, ve sklepě… Tím pádem byly ve krabicích a nebyly dostupné. Intenzivně jsem uvažoval, co s tím. Přítelkyně Evka má kamarádku ve Finsku, která nám povídala a psala, jak funguje místní knihovna. Evku to inspirovalo a navrhla mi, jestli bychom podobnou malou skromnou bibliotéku nezaložili. Prvního května 2017 jsme navštívili Den otevřených ateliérů v přestěhované Cvernovce a zúčastnili se debaty, co dále s budovou a areálem. Oslovili jsme zakladatele Nadace Cvernovka, zda by nechtěli mít v Nové Cvernovce knihovnu. Ten nápad přišel v pravou chvíli na pravém místě, protože už měli v té době sponzora, který jim chtěl dát peníze na zachování stávající knihovny, která zde zůstala po Střední průmyslové škole chemické. Nadace dodala prostor, nábytek, peníze a naše občanské sdružení knihy, know-how, dramaturgii programu a moji pracovní sílu. Později nám pomocnou ruku podala Knihovna Bratislava - Nové město. Dodnes tvoříme a vylepšujeme způsob, jak fungovat. Čím se Kabinet pomalosti liší od klasické knihovny? Není to jen místnost, kde si můžete přečíst knihy, je to místo, kde se člověk může schovat před shonem města, odpočinout si, pracovat či relaxovat. Naším těžištěm je večerní a občas i víkendový program, který pořádáme spolu s Nadací Cvernovka. Jsme součástí festivalů a akcí v Nové Cvernovce, v jejich rámci i samostatně pořádáme komorní akce. Máme několik pravidelných cyklů, jeden z nich je například Klub pomalých čtenářů – klasický book club. Nechceme se však věnovat jen knihám a literatuře, spojili jsme se s iniciativou Fashion Revolution, která se věnuje udržitelné módě, a zorganizovali jsme různé přednášky, semináře a workshopy. Také se věnujeme hudbě. Vladimír Potančok, etnolog a moderátor Rádia FM, přednáší o netradičních hudebních nástrojích. Pozve si hosta, který nástroj představí, byl zde Boris Čellár s woodpackem, Martin Fogo Halász s berimbau… následuje krátký workshop hry na daném nástroji, primárně určený dětem, ale i dospělým.

Nechceme fungovat jen jako klasická knihovna. Není důležité mít zde silou mocí co nejvíce knih, důležité je, aby k nám chodili čtenáři. Knih je dostatek, aby si každý našel, co potřebuje. Chceme rozvíjet hluboké přemýšlení a kultivovanou debatu.

Je to chvályhodné, že zpřístupňuješ svou sbírku lidem a neschováváš své poklady tak, jako většina sběratelů. Je to kombinace sobeckého záměru mít knihy někde po ruce, v jedné řadě a ne ve třech. Je to i pro mě velká výhoda, která je vyvažována altruistickým záměrem. Proč by tak dobrá kolekce měla sloužit jen jednomu člověku?

Kdo Kabinet navštěvuje? Je to převážně mladší nebo starší generace? Je to různorodé. Jeden okruh návštěvníků tvoří Cvernovkáři, tedy plus-mínus moji vrstevníci. Druhý okruh tvoří lidé, které znám s předchozích působišť a přitáhli jsme je sem z města. Potom je to publikum z okolí. Takže se nepotvrzuje, že mladí nečtou, nechtějí si najít vztah ke knihám?

Na jedné straně je situace paradoxní v tom, že vychází stále více a více knih, dokonce i ve slovenském překladu. Ale na druhé straně je méně náročné čtenáře. I knihkupectví hlásí, že roste obrat, ten však netvoří knihy, které by se daly nazvat uměleckou literaturou.

Na druhé straně bych však neřekl, že mladí nečtou. Znám mnohé mladé, kteří čtou. Možná je jich trochu méně, ale také se to těžko liší, protože si myslím, že i ten, kdo čte text na monitoru nebo čtečce, se dostane ke kvalitním článkům či povídkám. Nejsem v této věci pesimista, ale mám pocit, že okruh „pomalých“ čtenářů se zužuje.

Jak se lze naučit číst pomalu? Toto je jedna z klíčových otázek, které si klademe.

Trpělivost je jedna z důležitých vlastností, schopnost odložit všechny přístroje a nenechat se vyrušit příchozími zprávami.

Nikde není psáno, že člověk musí číst knihy od začátku do konce, řadu za řadou, je možné číst kousky více knih najednou, na základě kterých si čtenář vybere, která mu sedí, aby četl to, co ho baví, co ho zajímá. Tu je pak třeba číst poctivě, pomaleji, pozorněji, neklouzat po stránkách. To takzvané rychlé, informativní čtení je přesný opak toho, o co usilujeme. Číst soustředěně, vnímat, co člověk čte, přemýšlet nad tím, případně číst opakovaně alespoň některé pasáže, když už ne celou knihu.

Lidé si myslí, že umí číst, avšak něco jiného je číst tak, jak se člověk naučí v první třídě na základní škole, tedy spojovat písmena a porozumět, co nám text věcně říká, a druhá věc je číst s porozuměním. Je důležité si uvědomovat rozdíl v tom, jak se čte text, který nám má jen poskytnout základní informace, jako jízdní řád nebo kuchařská kniha. Zcela jinak se čtou texty umělecké literatury. Když si vezmu za příklad extrém – poezii –, to je úplně jiný text, který vyžaduje co nejpomalejší čtení na rozdíl od jízdního řádu, který snese i rychlejší čtení.

Lidé se závodí, kolik knih přečtou za měsíc či rok, co bys jim vzkázal?

Rád bych se s nimi pustil do debaty, co si z toho ten který čtenář zapamatoval a co v něm z těch knih zůstalo. Protože jsou lidé, kteří za život přečetli byť jen sto knih, ale přečetli je pořádně a hodně si z nich odnesli. A pak jsou tací, kteří přečtou jednu knihu týdně, ale už za rok by neuměli říci autora ani dílo, a natož obsah. Nám jde o to, aby čtení bylo poznáním, aby se lidé při čtení něco o sobě dozvěděli. Protože člověk v knihách nakonec hledá sebe sama.

Jak by lidé mohli zpomalit? Třeba začít při jednoduchých úkolech. Člověk většinou někam jde přímo a účelově, do obchodu, do roboty, chce se co nejrychleji dostat do cíle. Je dobré alespoň čas od času zvolit jiný princip, jdu se jen tak procházet po ulicích, do přírody, do parku. Nikam nespěchat, nevědět kam jdu. Jednodušeji se pomalý člověk zrychlí, než rychlý člověk zpomalí. Je však zapotřebí trochu lépe vnímat život kolem sebe. Sednout si, setkat se, vnímat se, aniž by měl člověk pod stolem mobilní telefon. Netřeba však zatracovat technologie. Vůbec nejsou špatné, právě naopak, rychlé vlaky a letadla jsou skvělé vynálezy, které nám usnadňují život a v konečném důsledku umožňují zpomalit. Je úžasné sednout do rychlého vlaku a pomalu si číst. Nakonec, ta rychlost techniky nám umožňuje ušetřit čas, který my můžeme smysluplně využít …