Slovenská umělecká scéna v současnosti skrývá talenty, které jsou uznávány v nejvzdálenějších koutech světa. Nemusíme procestovat svět, abychom viděli díla výjimečných současných umělců. Stačí, když se podíváme dovnitř naší země.
Díky tomu, že nám jedna z nejvýraznějších figur slovenské sochařské tvorby jednadvacátého století dovolila nahlédnout do svého intimního světa, vám přinášíme příběh člověka, který tato slova dokonale potvrzuje. Umělec, jehož díla mnozí z nás viděli na náměstích, v parcích, možná netušíce, že patří právě slovenskému autorovi. Sochař Ľubo Mikle.
I když nám bylo od první chvíle jasné, že nás čeká výjimečné odpoledne, když nás Ľubo pozval na rozhovor k němu do ateliéru, ani nejdivočejší představy nás nemohly připravit na zážitek, který nás čekal. Velký, téměř dvoupatrový prostor, který vystavuje některá autorova současná díla okouzlí všechny vaše smysly hned po překročení prahu. Toto je místo, kde běžná ocel, hliník a litý bronz mění svůj tvar a zhmotňují nejhlubší emoce do hmatatelných objektů. Sedáme si do rohu ateliéru a snažíme se v zánětu momentu absorbovat co nejvíce.
Právě koncept dostatku přenáší konverzaci na recyklovaný materiál, koncept, který lze v práci Luba Mikleho vidět opravdu často.
Inspirace však nepřichází pouze z materiálu samotného, nýbrž z toho, jak dokáže kov dostat recyklací nový význam.
"Mojí inspirací jsou často reakce na okolí, případně moje osobní nebo intimní polohy. Často je to automatismus, hledám odpovědi na vnitřní otázky. Hodně výtvarníků ovlivňuje jako múza žena. Je to tak iv mém případě, ale ne v poloze zobrazování konkrétní figury, ale spíše v reakci na mé se vztahy se mé emotivnější. Je to mapování mého vnitřního světa.”
Ľubo nastínil jeho momentálně velmi diskutované dílo Cica. Projekt, který původně začal prací na mumii kočky, kterou dostal Lubo od známé do daru, byl podle jeho slov nový, přímo až archeologický proces. Z původních sedmi odlitků však vznikla výzva ve formě výstavy Sculpture by the Sea v australském Sydney.
Kromě projektu Cica Ľubo už pár let žije pro dílo, které snad brzy dostane svoji finální podobu na bratislavském nábřeží. Socha červený trpaslík vyrobená z části původního Starého mostu má stát hned vedle jeho nové verze a má připomínat Bratislavčanům historii nejen této stavby.
\"V široké veřejnosti je snaha vymazat určitou část naší historie. V první emotivně-návalové fázi ničení je lidem lhostejné, že mažou své dějiny. Přitom až časem je možné soudit polaritu doby. Je třeba zachovat historii, zejména kvůli vzdělávání. oslava ruské intervence. Je to jen dokument, který se nesnaží soudit, ale dává lidem možnost udělat si obraz, tzv. spólii, aby se lidé měli možnost konfrontovat s tímto typem architektury.
Právě takové projekty přibližují současné velmi talentované slovenské tvůrce blíže k široké veřejnosti. Červený trpaslík je dlouholetým snem a cílem týmu kolem Ľuba a jen dokazuje, jací výjimeční lidé na Slovensku tvoří. Je nám ctí, že jsme mohli strávit s Ľubom Miklem alespoň chvíli. Když budete v létě na procházce městem kráčet mezi sochy, které jsou v centru instalovány v rámci výstavy Socha a Objekt, přistavte se u obrovské bronzové hlavy Kočky v prezidentské zahradě a užijte si moment přítomnosti. Stojíte přece vedle výjimečného díla – tady u nás v Bratislavě.
Foto: Pavel Zachar www.zacharphoto.com , Richard Kučera Guzmán www.richiestudio.com
Většina děl Ľuba Mikleho je vytvořeno s použitím oceli.
\"Ke kovu jsem se dostal na konci střední školy, byly to mé první doteky s tímto druhem materiálu. Věnovat jsem se mu však začal až na VŠVU. Většina lidí si při pojmu sochařství představí práci s kamenem, pro mě je kámen posvátný materiál, který miliony let vzniká v zemi. Je velmi zpátky je, ale neexistuje u něho. velké formy, které mě enormně oslovují. Navíc mi imponuje práce s ním, konkrétní používání ohně. Je to velmi živelný, magmatický proces, kdy člověk svařuje, řeže.
Mou tvorbu velmi ovlivnilo duchovní pozadí recyklování. Vkládání nového významu do materiálu, který má za sebou svůj příběh. Využívám recyklované materiály při mnoha sochách. Dávám tak život věcem, které jiní už dávno pohřbili.
Tvůrčí proces, kterým Ľubo prochází, nelze podle jeho slov generalizovat. Je to souhra více procesů, které vyjadřují to, čím Ľubo Mikle je.
\"Dalo by se říci, že mám tři procesální přístupy. A la prima, když věci jdou jako skládačka, rychle, bez kresebné přípravy. Přijde materiál a skládám si sochy. Jde vysloveně o nejbezprostřednější rovinu, kde cit ke kompozici a materiálu podléhá vnitřním emocím. Je to přístup, když jsem nejméně závislý na okolí. případně nejkomplikovanějším a nejzdlouhavějším přístupem, když využívám všechny možné technologie, 3D tisk, CT scan, plány.”
Je to až takový polovědecký proces. Touto formou jsem tvořil dílo kočka, jejíž hlavu jsme pořídili za pomoci CT několik tisíc snímků. Jsou to experimenty, které člověka posouvají daleko za hranice běžné sochařiny.
\"Bezhraniční situace je pro mě optimální - je to čistá emoce, okresaná na všech možných limitů, ale závisí na období, je to sinusoida. Všechny tři přístupy jsem já, je těžké, když jsi rozervaný uvnitř, dělat mravenčí robotu, tehdy jsem schopen dělat emotivnější věci, a naopak, někdy mám rád období. mám odpovědi velmi rychle. Při svařování věci vznikají enormně rychle, vysloveně reflektují momentální vnitřní situaci a nastavení. Někdy jsou zde však technické a chemicko-fyzikální procesy, které bohužel neovlivníš.
\"Pro výstavu v Sydney jsem se rozhodl, že přihlásím v krkolomném termínu kočku, respektive pouze její zvětšenou hlavu. Udělali jsme z ní pomocí CT několik tisíc snímků, na základě kterých jsme bádali. Dostala podobiznu dat, podle kterých jsme hlavu namodelovali v počítači, vyfrézovali a následně odlili na 1 0 touhu si mapu světa „ovektorovat“ svými díly. Austrálie a místo na pláži u oceánu, kde je dílo vystaveno neuvěřitelným vlivům přírody je úžasné.”
