Kdysi bylo Slovensko známé jako země dráteníků, kteří putovali Rakousko-Uherskem a díky své šikovnosti opravili množství poškozených věcí. Doba se však posunula dál, většina výrobků se již ručně nevyrábí a téměř ani neopravuje. Možná právě proto se ruční práce stále více vytrácí, ale zároveň také oceňuje. Vybrali jsme si tentokrát „ostrou“ řemeslnou oblast, které dominují zbraně. Lépe řečeno - nože a meče.
Přestože zkušených mistrů v této oblasti je na Slovensku tolik, že by je člověk na prstech jedné ruky spočítal, prožívá toto starodávné a krásné nožířské a mečářské řemeslo svou renesanci. A když je někdo v jakémkoli řemesle mistr par excellence, nedá nám, abychom se o tom nezmínili iv našem Žurnálu.
Světoznámý úspěch nepřišel však jako blesk z nebe, ale byl výsledkem dlouholeté práce, do které dává Lasky ze sebe to nejlepší. Jeho nože s typickým znakem „L“ jsou vyrobeny z nejlepších materiálů. Pro lepší představu, výkovek z obyčejné pásové oceli udělá kovář asi za dvacet minut. Z damaškové oceli to trvá deset hodin a celková výroba nože trvá 250 až 300 hodin. Jeho lovecké damaškové nože bez rytin lze koupit již od 300 eur. Ty lepší kousky však začínají od částky 3000 eur.
Nemalé finance dal Pavel i do materiálu na čepele, pouzdra a rukojeti. Momentálně se věnuje výrobě nožů. práškových ocelí nebo polotovarů damaškových ocelí. Ty pak překovává a vybrušuje do požadovaného tvaru. Kvalitu čepelí Pavel testuje pádem z výšky 2 metry špičkou na beton.
Mistr na samurajské meče ze Slovenska
Výroba samurajských mečů byla odjakživa otázkou prestiže a cti. Zároveň byla ukázkou toho nejšpičkovějšího řemesla. Je mimořádně náročné takový kvalitní meč vyrobit. Japonci kladou enormní důraz na každý detail. Není divu, protože samurajové měli právo i povinnost nosit dva meče. Ty byly symboly jejich duše.
Na Slovensku nemáme dostatečně kvalitní železité písky, které tvoří hlavní surovinu pro výrobu mečů. Juraj Kubinec , mistr kovář a mečákJaponci na výrobu samurajského meče – katany – používají ocel tamahaganu nebo recyklovanou ocel oroshiganu, která se taví v kovárně. Juraj říká, že na Slovensku nemáme dostatečně kvalitní železité písky, které tvoří hlavní surovinu pro výrobu mečů a proto musí recyklovat staré železo. To tzv. nauhličí a částečně jej zkompaktní. Následným překládáním získá ocel vhodnou pro výrobu vysoce kvalitní zbraně. Ocel se nahřívá několik minut. K ohřevu používá borové uhlí vlastní výroby. Když má ocel správnou teplotu, nastává nejtvořivější část jeho práce – její tvarování. Po kovárně létají jiskry, ale i kousky oceli a za ním divoce blčí oheň. Nový meč čeká dlouhá cesta zrození. Jurajovy unikátní a ve světě mimořádně ceněné samurajské meče kupují nejen podnikatelé, ale i sběratelé. Zájem o ně stále roste. Nejdražší meč, který vyrobil stál 10 tisíc eur. Cena běžné katany se přitom pohybuje od 2000 do 5000 eur. Juraj se sice aktuálně již výrobě mečů nevěnuje, jeho řemeslná stopa je však tak silná, že nezařadit jej do tohoto výběru by bylo chybou a hříchem.
Lasky a jeho nesnadná cesta k celosvětovému úspěchu
Ne, řeč není o frontmanovi výborné slovenské skupiny Para. Nacházíme se v Hrochoti, obce nedaleko Banské Bystrice. V ní najdete dílnu dalšího Bratislavčana, který odtud v roce 1994 „emigroval“ právě sem. Ladislav " Lasky " Šánta se však stal světoznámým i zde. Proslavil ho nůž Pteryx L2 , kteří doborníci označili jako čtvrtý nejlepší nůž na světě. Do daru ho dostal i princ Charles při své návštěvě Slovenska. Ten Laskymu dokonce v dopise speciálně poděkoval.
Zdroj foto: fotoarchiv Ladislava Šántu
Zabývám se hlavně výrobou ušlechtilých nožů z damaškové oceli a hledáním jejího ideálního složení a zpracování. Jako profesionální nožíř se však věnuji také širší paletě výrobků tohoto řemesla. Ladislav „Lasky” Šánta , mistr kovář a nožířLasky má za sebou nelehké období. V roce 2005 jej terorizoval soused. Propíchnuté pneumatiky, zápalky v zámcích, poškozování majetku, obtěžování a pronásledování vyvrcholilo tragicky, když ho tento devětadvacetiletý muž napadl s nožem v ruce. Lasky se bránil a násilník zemřel. Přestože Lasky jednal v sebeobraně, což nakonec jednoznačně potvrdil i soud, po dobu trvání procesu strávil Lasky za mřížemi vyšetřovací vazby dva měsíce. Nebylo to snadné pro něj ani pro jeho rodinu. Teď už je však zpět a v plné kondici. Tento bard slovenského kovářství a nožířství, který vyučil i řadu dalších špičkových kovářů, nožářů a mečarů se opět věnuje svému milovanému řemeslu, kterému vedle rodiny dává celou svou životní sílu a radost.
Umělecká díla z damaškové oceli
Dušan Klimo se věnuje svému uměleckému řemeslu již více než deset let. Tento chytrý mladý člověk se učil u nejlepších slovenských mistrů, například iu výše zmíněného Ladislava "Laskyho" Šántu. Jeho kovárnu Perunis najdete ve Štítníku u Rožňavy. Nepracuje v ní sám, statut chráněné dílny dává práci více kovářem. Mimochodem, Štítnik je sice malá vesnička, ale s mimořádně bohatou kovárskou a železo zpracující tradici.
Plním si svůj řemeslný sen. Dušan Klimo , mistr kovář a nožířDílna se dlouhodobě věnuje tvarové kovářině a nožířství. Krásně tvarované dekorační a užitkové předměty jsou vhodné jak do interiéru, tak do exteriéru. Věděli jste, že metoda výroby nožů a mečů z damaškové oceli má více než tisíciletou tradici? Spočívá ve svařování v ohni zahřátém na 1110°C a alespoň ze dvou druhů oceli. V této dílně používají kvalitní certifikované oceli. K výrobě nožů se používají asi všechny dostupné a vhodné materiály, například rohovina a parohovina, ale klasické stabilizované dřevo či různé cizokrajné dřeviny. Vše závisí na zákazníkovi, protože každý nůž je vyroben na zakázku. Nejdražší nůž, jaký kdy Dušan vyrobil, obsahoval 1016 vrstev damaškové oceli a měl rukojeť z ebenového dřeva kombinovanou s mamutovinou. Běžnější nože se u něj však dají pořídit již přibližně od 350 eur. Kovářská dílna Perunis pořádá i kovářské kurzy, kde se zájemci mohou seznámit s tímto řemeslem od základů až po finální úkony. V této kovářské dílně najdete vyhni, nákovu, mechanické kladivo, jakož i obrovské množství různých druhů kladiv a kleští, z nichž většinu si Dušan vyrobil samozřejmě sám.
Kovář, na jehož práci se čeká dva roky
Kdysi se na výrobě meče podílelo pět až šest mužů. Jeden koval čepel, druhý ji kalil, třetí brousil, čtvrtý dělal rukojeť a pouzdro a další je zdobili. Robert Moc tohle všechno dokáže sám. Kování meče z ocelové pásoviny mu dnes trvá dvě hodiny.
Zdroj foto: fotoarchiv Róberta Moca
Když jsem začínal, koval jsem téměř dva dny. Dnes se tomu směju, ale tehdy jsem měl neskutečnou svalovici. Róbert Môc , mistr kovář a mečarRobert patří mezi pár lidí v Evropě, kteří dokážou vyrábět meče, ale i jiné chladné zbraně podle starodávných technologií a v té největší kvalitě. I on se učil u Ladislava „Laskyho“ Šánty. Odpracoval u něj pět let, než se v roce 1998 osamostatnil a pustil do výroby svého prvního meče. Jeho práce začíná tavbou železa v peci. Jelikož pracuje starověkými technikami, sbírá staré železo – pouta, řetězy či okovy z 18. a 19. století. Toto železo je však bez uhlíku. Aby získalo tvrdost potřebnou na čepel meče či nože, musí ho jím Robert obohatit. Dělá se to při teplotě kolem 1400°C. Tehdy rozpálené železo připomíná konzistencí spíše těsto než kov. Třeba ho promíchat a získat tak materiál, který se již podobá původní ocel. Robert má práce nad hlavu, ale přesto si všechnu práci dělá sám. Nejjednodušší typ meče dokáže vyrobit za tři týdny. Měl už i objednávku na exemplář, na kterém pracoval rok. Nejlehčí jednoruční meč má hmotnost kolem jednoho kilogramu, dvouruční i tři a půl kilogramu. Drtivá většina jeho zbraní putuje k zákazníkům do zahraničí. Kovářskou tradicí a historií to však dýchá v celé Robertově rodině . Jeho manželka Henrieta se totiž věnuje výrobě historických šperků. V jejích rukou vznikají nádherné šperky inspirované designem, ale také filigránovou či granulovací technikou a použitými materiály z dob Velké Moravy.
Vlk samotář z obce Vlky
Pavel Varšányi se dostal k výrobě nožů prozaicky. Ke svému oblíbenému rybaření potřeboval kvalitní nožík a jelikož takový neměl, rozhodl se ho vyrobit. Vyráběl ho doslova na koleně. Učil se za pochodu z knih a internetu. První tři nože vyrobil na kmeni s pilníkem. Toto zprvu hobby ho však pořádně chytlo za srdce. Investoval tedy do elektrické pece, která na rozdíl od vyhne drží stabilní teplotu.
Zdroj foto: Miro Miklas
Jsem vlk samotář, je to moje životní filozofie a je mi takhle fajn. Pavel Varšányi , mistr kovář a nožířRukojeti vyrábí hlavně ze dřeva. Používá kaštan, australský blahovičník, ale také goldfield či eben. Sám si šije i pochvy na nože. Jak sám říká, je vlk samotář. Není ani v České asociaci nožářů, ale jeho nože se prezentovaly například ve Švýcarsku. Typické pro něj jsou pestré, oblé tvary, jelikož nemá rád strohost a chladné linie.
