Dá někdo víc? Nebo proč byste se měli aukcí zúčastnit i vy

Z filmů to určitě znáte všichni. Nejprve vzhůru vystřelují ruce s dražebními čísly a pak přijde to známé „Za prvé, za druhé, za třetí, prodané.“ zakončeno klepnutím kladívka. Dražby umění jsou zážitkem, jejich průběh je nepředvídatelný, a závěr se těžko předpokládá. Pokud jste si dosud mysleli, že aukce nejsou pro vás, ale láká vás zažít jejich nenapodobitelnou atmosféru, možná váš názor změní rozhovor s ředitelem aukční společnosti SOGA Júliusem Barczim. Ten říká, že jejich dražeb se účastní opravdu kdokoli. "Od automechanika po politika. Hlavní předpoklad toho, že člověk na aukci přijde je to, že ho umění baví a má chuť něco z něj vlastnit." Vstupte s námi do světa, ve kterém můžete objevovat, pobavit se, a hlavně, odnést si z něj opravdové kvalitní umění. Jaká je historie aukcí, kam sahají jejich počátky? Samotný formát dražeb je otázkou raného novověku. Byl to ten způsob prodeje například dobytku na trhu, když řekli cenu a lidé se začali překřikovat se slovy „já dám víc“. O dražbách umění mluvíme někdy od 17. století. zlatá doba holandské malby. Nejstarší aukční domy, tedy ty, které ještě dnes fungují a jsou považovány za alfa aukční domy, vznikly někdy kolem poloviny 18. století. Naše aukční společnost SOGA vznikla v roce 1996 na základech dříve založeného starožitnictví. To ale neznamená, že na Slovensku do té doby něco takového neexistovalo. My jsme byli do 1918 součástí Rakousko-Uherska, kde aukce byly zcela běžnou součástí života. Potom za socialismu byl trh regulován komunistickou stranou, tehdy byl prodej uměleckých děl směrován přes státní prodejny, které se jmenovaly Dílo. Prodávalo se v nich tzv. „nekonfliktní umění“, tedy spíše dekorativní věci, které se pod názvem umění šířily. Nebylo tam nic progresivního, nic, co by nějakým způsobem reflektovalo na společnost nebo na to, že tady je nějaký problém. To nebylo žádoucí a změnilo se to až po roce 1989.

Jak probíhá dražba? Vypadá přesně tak, jako v televizi. Je tam licitátor, jehož role je klíčová, dá se říci, že i nejdůležitější, neboť to je ten člověk, který přímo prodává díla. A pak je tam komentátor, který mluví o předkládaných dílech. Ukazovači děl je lidem ukazují v bílých rukavičkách a lidé v sále zvedají dražební čísla. U nás na Slovensku vedeme aukci dva, neboť naše dražby jsou obvykle méně dynamické, nabídky přicházejí opatrněji než na některých velkých světových dražbách. Nezvedá se každá ruka s číslem. Ale sem tam se to stane iu nás. I já jsem zažil aukci v roce 2012, kdy jsme dražili díla Ladislava Medňanského, a lidé se opravdu přebíjeli, jejich ruce vystřelovali nahoru od první položky. A samozřejmě, na každé aukci je několik takových položek, o které je bitva. Jak se může člověk aukce zúčastnit? Dá se dražit i na dálku? Ano, dá. Když se podíváte na to, jak vypadají dražby Christie's nebo Sotheby's, tak všude mají tak velké pulty plné telefonistů. Obvykle ty nejzásadnější dražby v rámci aukce se udejí po telefonu. Existují také online formy aukcí, které dělá i SOGA. Jaký je rozdíl mezi díly draženými živě a online? Online aukce začínaly jako takový doplněk k velkým živým aukcím, ale směrem k dnešku se ty rozdíly stírají. Je sice pravda, že ještě před covidem jsme všichni měli pocit, že jdeme do digitálního světa, vše bude nahrazeno digitálním obsahem, prostorem a na všechno budou existovat digitální nástroje. Ale právě při prodeji umění jsme zjistili, že ne vždy je to na stejné úrovni jako živý kontakt s výtvarným dílem. Určitě jsou lidé, kteří investují do umění a nejde jim o umění jako takové, ale o návratnost po jisté době. V takovém případě ten kontakt není nutný, protože si dají poradit od odborníka. Ale pokud je člověk investor a sběratel, který má zájem o umění, líbí se mu to a má to rád, a to dílo nezná, je dobré ho vidět živě, neboť ti lidé pak s tím doma žijí. My jsme online aukce zavedli poměrně brzy, myslím, že v roce 2008. Aukcím předcházejí předaukční výstavy. Co se na nich může zájemce dozvědět? Jak dlouho trvá vystavení děl? Podle dražebního řádu byste měli mít právo dílo vidět před aukcí. Někdy i to předvádění na aukci stačí, ale pokud jde o výtvarná díla, je dobré, pokud se člověk umí i vícekrát vrátit, podívat se na to, případně si o díle popovídat s dalšími odborníky. Nejpozději měsíc před aukcí musí být celá kolekce uzavřena, aby se stihl napsat a vytisknout katalog, a v neposlední řadě připravit výstava. Obvykle takové dva - tři týdny před aukcí je výstava zpřístupněna, a provádíme i komentované přehlídky, kde díla zájemcům představujeme. Když chystáte dražbu, máte už představu, kam až může cena za díla vyletět? Toto je velká esoterika, neboť v zásadě, to, co se děje na aukci je iracionální. Nejsou tam žádná pravidla, neplatí nic, co by se mělo nějakým způsobem dodržet – mluvíme-li o tom, kam až může částka za jedno umělecké dílo vyletět. Při samotném dražení platí samozřejmě dražební řád, ale ten se týká spíše věcí před a po, samotná dražba je o lidech. Ale v zásadě ano, už před aukcí umíme odhadnout, jak dopadne, víme, o co je zájem. Ale někdy nás umí výsledek i překvapit. Mile i nemilo. Může se stát, že o nějaké dílo nebude vůbec zájem? Jasně, na aukci se vydraží obvykle 30 – 60 % děl. Málokdy je to 100%. Měli jsme už i 100% úspěšnost při menším počtu děl. A obvykle při charitativních aukcích se vydraží všechno.

Co se děje s nevydraženými díly? Vrátí se k nám, máme poaukční prodej, ke kterému se rovněž váže výstava v našich prostorách. Teprve poté se díla vrátí majitelům. Je o aukce na Slovensku zájem? Není dobré si aukce představovat jako lidovou zábavu. Umění je otázkou elit, zda se nám to slovo líbí nebo ne. O umění bychom se měli zajímat všichni, ale je jen velmi malé procento lidí, kteří se o něj zajímají tak, že jej buď sbírají nebo do něj investují. Jít do galerie, aniž bych věděl, co v ní uvidím, má málokdy smysl. Protože současné umění může působit velmi hermeticky a nesmyslně. Jsou věci, na které můžeme být hrdí, a to je například kvalitní umění druhé poloviny 20. století, šílená malba 19. století. Koncept neoavantgardy druhé poloviny 20. století je dost náročný na pochopení. Práce nás teoretiků umění je důležité především pro zprostředkování umění laikům. Jednak práce s umělcem, dělat výzkum, zabývat se tím, co vznikalo v rámci umění v minulosti. Kolik slovenských umělců se objevuje na zahraničních aukcích? Velmi málo. Je však třeba rozlišovat mezi starším a současným uměním: starší díla, která vznikla na území Slovenska se mohou v zahraničí vyskytnout, stejně vidíme, že například. Benka nebo Mousson se vyskytují na aukcích v Praze či ve Vídni. Současné umění však prvoplánově nepatří na aukce. To, že to tady ve střední Evropě děláme, neznamená, že se to děje i ve světě. My to děláme, protože nemáme vybudovanou síť malých galerií a art fairů, donedávna zde nic takového nebylo, a aukční společnost bylo jediné místo, kde se dalo sehnat současné umění. Dnes klidně koupíte grafiku Černých děr od Erika Šilleho, který prodává své malby za 5 000 - 10 000 eur, což jsou vysoké částky za současné umění, za 25 eur. To ale neznamená, že je to levný autor. Je to koncept Černých děr, jen jsem chtěl říci, že i toto jsou již částky, za které lze koupit kvalitní umění. My máme v SOGA takové pravidlo, že pod 500 eur umění v nabídce nemáme, ale jsou výjimky. Například jsme do nabídky zařadili malou zajímavou kresbu od Ladislava Medňanského za 300 eur. Za jakou sumu se vydražilo dosud nejdražší umělecké dílo na Slovensku? Nejdražší dílo bylo od Domenica Zampieriho, Chlapec s dalmatinem, ještě v korunách za 15 000 000, tedy více než 530 000 eur. Ty stotisícové aukce nejsou až tak časté, není u nás tolik tak vzácných děl. Podle našeho žebříčku nejdražší vydražených děl jsou ze slovenských autorů na vrcholu Martin Benka, Július Jakoby a Ludvík Fulla.

Často se setkáváte s padělky? Velmi často. Je to naše každodenní realita. Všechno, v čem jsou peníze podléhá pak i takové nelegální činnosti. Padělky se dělají z drahých i levných věcí, ze všeho. Jak je odhalit? Závisí na tom, jak vypadá ten padělek. Jsou lepší i horší. Ale mnohdy, to, že vůbec existuje nějaký padělek „běžnému“ Slovákovi ani nenapadne. A to je špatné, je třeba být vždy na pozoru. My jsme tak klidní, máme pocit, že před rokem 2000 neexistovaly padělky, tím pádem, když je to trochu starší, je to špatně namalováno, vypadá to divně, ale je to staré, tak máme automaticky tendenci pokládat to za pravé. A to je nesmysl, a je to velmi nebezpečné. Padělků je strašně mnoho, běžný člověk si s tím ne úplně umí poradit. Takže je třeba obrátit se na odborníky. Umění je plné příběhů. Který příběh nějakého díla je váš nejoblíbenější? Když chystáme před výstavou katalog, snažíme se o každém díle napsat něco, co představí obraz či autora. V takovém případě jsou příběhy opravdu zajímavé a také důležité jako nástroj pro zlepšení prodejnosti díla. Lidí to stále více zajímá, z čeho se těšíme. Na poslední aukci jsme například měli dílo od Martina Benky, Léto (Žitný ostrov). Na rámu obrazu je stopa po kulce ze srpna 1968. Obraz je zrestaurovaný, ale tuto stopu na rámu jsme zachovali. Je to autentické, a důležité jako součást naší historie. Za poskytnutí prostor na focení děkujeme aukční společnosti SOGA .