Před pár dny jsme přišli o legendu, která sahala daleko za hranice stříbrného plátna. Osobnost, která byla svým přístupem k životu inspirací pro miliony. Žít na plný plyn každý den, nepodřídit se konvencím a jít si za svým cílem, přestože jiní nad vámi zvedají obočí.
Alain Delon nám nedal jen filmy, které rádi díváme, ze kterých rádi citujeme.
Odevzdal každému z nás kousek své osobnosti. Nakonec, kdo z nás nechtěl alespoň jednou vypadat jako Delon, mluvit jako Delon, být cool jako Delon? Za to se této legendě klaníme, děkujeme a slavíme jeho život vzpomínáním na to, jaký byl.
Na první pohled byl styl definován velmi jasně. Delon nikdy nepotřeboval být extravagantně oblečený, pozornost na sebe strhával svojí osobností, nikoli oblečením. Právě v jednoduchosti je krása, kterou se dosáhne velmi mnoho, pravidlo, které je dnes v módě často opomíjeno. Modré a šedé obleky s bílou košilí, kravata jen výjimečně a pokud tak jen v jednobarevném hedvábí tmavé barvy. Jediným věrným doplňkem byla cigareta kývající se z koutku rtů.
Ve volném čase Delon vždy preferoval stejně jednoduchý styl. Opět hlavní roli hraje bílá košile , rozepnutá o ten jeden knoflík navíc, doplněná o pletený svetr. Nepotřeboval strhávat pozornost výstředností, pozornost vyzařovala jeho osobnost sama.
Skutečně málo mužů dokázalo působit tak dokonale jako Alain Delon . Jeho kariéra začala vzkvétat počátkem šedesátých let poté, co slavně ukázala svá záda Hollywoodu. Delon se odmítl podrobit americké konformitě a zejména povinnosti naučit se anglicky, a proto musel své místo hledat v kinematografii z Francie. Nebylo by to však poprvé, co Delon stál tváří v tvář rebelii. Vyhazov ze školy či téměř roční pobyt ve vojenském vězení se odrazilo na jeho přístupu k životu více než cokoli jiného.
Alain Delon však nepatřil mezi herce, kteří by si zasloužili titul ikony stylu jen pro své outfity ve filmových rolích . I když postavy Toma Ripleyho (Plein Soleil) či Jefa Costella (Le Samourai) jsou samy o sobě ikonické, je to právě Delonova osobnost, která jeho stylu dodávala to „je ne sais quoi“. Z jeho projevu vždy vyzařovala nonšalance, měli jste z něj pocit, že mu je vlastně úplně jedno, co má na sobě. Přesný opak jeho upravených francouzských krajanů, bylo v tom spíš něco takového… italské.
Delon nám po celý svůj život dával všem lekci v tom, že příliš se snažit zapůsobit je nepotřebné. Na tom, co nosil a dělal nebylo na první pohled nic speciálního, a přesto ztělesňuje to, co všichni v osobnosti hledáme. A přesně o tom je Alain Delon .
