Jídlo mnozí z nás považujeme za něco, nad čím se není třeba příliš zamýšlet. Vnímáme ho jako nezbytnou aktivitu, kterou v našem uspěchaném životě je třeba absolvovat, stejně jako dýchání či spánek. Někteří lidé však považují gastronomii za mnohem víc než jen palivo pro organismus a povyšovat jídlo na umění je pro ně přímo až životním posláním. Potkat člověka, který přes jídlo ukázal celému světu, že když jdete za svým cílem, dokázat se dá cokoli, je vzácné. Jak se z manažera v korporaci stane úspěšný kuchař, jehož koláče sdílejí na sociálních sítích tisíce lidí, nám vyprávěl sám Peter \" Kuchař Pepe \" Šiška.
S Petrem jsme se setkali v jeden z posledních slunečných říjnových dnů v bratislavské kavárně na Náměstí svobody. Na rozhovor přišel v doprovodu své vysmáté rodiny s malou elektrickou motorkou v ruce. Jednoduše, pohodový autentický chlápek přesně tak, jako jeho koláče. Na začátek střílíme hned obligátní otázku, a to, jak se dostal k vaření.
"Vaření jsem už vnímal jako malý. U maminky a babičky jsem začal zkoumat, jak ty dobroty, které mám tak rád, vytvářejí. Vždy jsem miloval kvalitní poctivé koláče a tím, že jsem se motal v kuchyni, jsem začal postupně zkoušet, jak upéct vlastní výtvor. Samozřejmě, první pokusy byly nevydařené, ale první pokusy byly nevydařené, ale první pokusy byly nevydařené. co mi tak chutnalo a právě to mě motivovalo pokračovat dál. Postupně jsem začal vařit a péct podle náročnějších receptů.
Vždy jsem miloval kvalitní poctivé koláče a tím, že jsem se motal v kuchyni, jsem začal postupně zkoušet, jak upéct vlastní výtvor.
Rodiče chtěli, abych studoval, dobře se učil. Zkrátka, klasické rodičovské plány – jít na vysokou školu, zaměstnat se v dobré firmě, stát se manažerem, cestovat. V tom jsem byl vychováván a nikdo mě nemotivoval k tomu, abych dělal, co mě baví, abych se nedíval na to, kolik vydělám, ale abych dělal práci, která mě naplňuje. V té době se nejen u nás, obecně tlačilo na to, aby člověk vystudoval, byl co nejvíce kvalifikovaný, měl úspěšnou práci.
To se se mnou vleklo dlouhá léta, avšak vaření vždy zůstávalo v pozadí. Když jsem přišel ze školy, vždy jsem zakotvil v kuchyni. Časem se ze mě stal kávičkář. A ke kávě pasuje koláč, tak jsem si k ní vždy něco upekl. Vedle studia na vysoké škole jsem začal koláče nosit spolužákem a ti si hned všimli záři v mých očích, když jsem jim vyprávěl, jak jsem pekl koláč.
Vždy mi říkali, jak jsem byl při vyprávění o koláčích zapálen.Takhle šel život dál, skončil jsem vysokou školu, začal jsem pracovat v korporaci a kuchyně byla pořád jen moje hobby. Dokud jsem nepotkal svou manželku. Ta viděla moji frustraci – za pár let jsem vyměnil mnoho zaměstnání a vždy jsem hledal důvody, proč daná práce není dobrá.
Bylo to náročné, měli jsme malou dceru, neměl jsem jinou práci a šel jsem do neznáma.
Nesměle jsem si založil malou facebookovou stránku , kam jsem začal přidávat recepty. Přitom jsem si začal hledat práci v gastronomii, chtěl jsem vyhledávat komunitu lidí, kteří se motali v daném oboru. Neměl jsem však žádnou nabídku, žádné portfolio, žádný koncept. Nechal jsem se unášet tím, co přijde. Začal jsem pracovat v hotelu, jistý čas jsem pracoval v restauraci, v gastronomické výrobně, nabíral jsem zkušenosti, kde jsem mohl. A stále jsem vedle toho publikoval na Facebooku. Až jednou přišla nabídka z firmy, která otevírala obrovský provoz a chtěla si objednat mé koláče. Jen na základě referencí a kvality obsahu na Facebooku.
A to, že jednou budu mít svou vlastní show v TV Paprika, se mi nikdy ani nesnilo!Z foodblogování však bohužel nevyžijete, a tak jsem začal podnikat s výrobou koláčů. To bylo prvním impulsem, že Facebook může být pro mě cestou. Vedle toho se začaly otevírat nové dveře tím, že jsem nebyl jen výrobcem, ale snažil jsem se být i promotérem dobrého kvalitního vaření a pečení. Potom to už šlo všechno velmi rychle. A to, že jednou budu mít svou vlastní show v TV Paprika ( pozn.: „Pepeho zdravá kuchyně”), se mi nikdy ani nesnilo!”
To bylo prvním impulsem, že Facebook může být pro mě cestou.Jaký byl pocit stát se televizním šéfkuchařem? "Vůbec to tak nevnímám. V mém životě se neudála žádná radikální změna, avšak vařit ve studiu plném kamer byla pro mě velmi zajímavá zkušenost. Zčásti jsem si to užil, ale zčásti jsem cítil i zodpovědnost, abych diváka upoutal."
Ano, není to vždy jen legrace a zábava. Někdy je to velmi náročné, stresující, ale pořád krásné.
Z hlediska produkce koláčů mám však pevné zásady. Nepoužívám bílou mouku ani bílý cukr.Snažím se, aby byly koláče zdravé. Obecně je používání těch nejkvalitnějších surovin mým dalším rysem. Vajíčka nepocházejí nikdy z klecového chovu, pracuji jen s čerstvým máslem, ořechy… Chci, aby byl výsledný produkt nejen chutný, ale také nutričně hodnotný.”
Ve vaření by ovšem lidé neměli vidět jen výsledný produkt, ale měla by být při tom radost z dané činnosti.Je však důležité mít určité základy, které nezískáte jinak než zkušenostmi. Potom se i vaše rychlost v kuchyni rapidně zvýší. A právě k tomu pomáhají zmiňovaná různá youtubová videa či televizní pořady.”
Není třeba se bát variability zeleniny a luštěnin.
Pokud se nepostavíte za kuchyňskou linku a nebudete zkoušet a zkoušet, nezlepšíte se.Nemusíte nutně vymýšlet hned těžké gurmánské chody. Mě v mládí velmi inspiroval německý televizní kuchař Tim Mälzer , který měl pořad s názvem Nechutná, nebude ( pozn.: v německém originálu "Schmeckt nicht, gibt's nicht"). Snažil se z malého množství surovin uvařit vždy velmi zajímavá jídla. Ukázal mi, že iz mála se dá uvařit dobré a chutné jídlo. A přesně o tom to celé je.”
