Spisovatel a publicista, který má na svém kontě již více než desítku knih a několik ocenění. Jeho knihy byly přeloženy do více jazyků, a on sám překládá z němčiny do češtiny knihy jiných autorů. Pracuje v Goethe-Institutu, poukazuje na dezinformace a jejich vliv na společnost, věnuje se rodině a jeho nesplněným snem je procestovat Evropu nočními vlaky. Přečtěte si rozhovor s Michalem Hvoreckým.
Psaní máte takříkajíc v krvi, odborné knihy publikovali i váš dědeček a táta. Jak si vzpomínáte na své začátky v tvorbě?
Začal jsem živelně, jednou uprostřed noci a od té doby jsem nepřestal. Ale pořád o sobě pochybuji. Psát musím, ale to ještě neznamená, že výsledek je vždycky dobrý. U nás v rodině hrály knihy vždy mimořádnou roli. Otec a děda psali vědecké knížky, učebnice, odborné práce, o ekonomii, o matematice, o informatice. Mě to odjakživa táhlo k příběhům, k vypravěčství.
Jak byste charakterizovali svoji tvorbu? Kdo jsou vaši čtenáři?
Čím jsem starší, tím rozmanitější věci píšu. Vyšli mi už i dvě dětské knihy, které ilustrovala Simona Čechová a měly překvapivý úspěch: Bratislava - kouzelná metropole a Malíř a chlapec. Na podzim 2019 jsem vydal komiks Černá oslava, který podle mého scénáře nakreslila Klára Štefanovičová. Věnuji se hlavně próze. Píši pro různé cílovky, od dětí až po seniory.
Mnohé z vašich knih vyšly iv zahraničních překladech. Předpokládám, že není snadné dostat se na zahraniční trh, jak se vám to podařilo?
Nejvíce se mi dařilo v němčině. Mám v Berlíně vynikajícího překladatele, který mě podporuje už dvacet let, od mých začátků. Mezitím jsme se skamarádili, navštěvujeme se, hodně jsme toho spolu zažili. Chodívám do německy mluvících zemí i na vystoupení, absolvoval jsem tři turné. V roce 2021 vychází v němčině i můj utopický román Tahiti. Mám tam dobrého vydavatele. To je pro autora dar.
Kromě psaní také překládáte z němčiny a pracujete v Goethe-Institutu... Čemu všemu se v současnosti věnujete?
Nejvíce rodině. Mám tři děti, což je velká krása a radost, ale také dřina. Nemám čas prokrastinovat. Když už sedím u počítače, vypnu sociální sítě a snažím se psát. V zimě budu překládat třetí knihu rakouského spisovatele Martina Pollacka. V češtině měli ohlas jeho knížky Americký císař a Smrt v bunkru. Věřím, že zaujme i výborný cestopis po Haliči a Bukovině. A pravidelně moderuji různé debaty, hlavně o kultuře a společnosti. A hodně čtu.
Jaké knihy čtete?
Čtu vášnivě a hodně. Zvlášť mě zajímá německy psaná literatura, neboť s ní denně pracuji. V uplynulém období mě zaujaly například romány skvělých žen-autorek. Annette Hessová: Proces nebo Angelika Schrobsdorff: Nejsi jako jiné matky. Mám rád autentické, silné příběhy. A baví mě i fantastika, například knihy Neila Gaimana, naposledy jeho Postřehy z poslední řady. Dobré knihy dělají život lepším.
Vaše kniha Wilsonů se stala předlohou ke stejnojmennému filmu. Byl jste spokojen s jeho zpracováním?
Při vší skromnosti si myslím, že kniha je lepší než film. Předloha je strašidelný příběh z roku 1923 o starém Wilsonově (Bratislavě), středoevropské metropoli, která se nestane součástí Československa, ale zůstane svobodným městem. Fascinuje mě historie a její nevyužité možnosti či promarněné příležitosti. Je to moje literární vášeň.
V románu Trol se věnujete fenoménu dezinformací, konspirací a jejich vlivu na společnost. Proč jste se rozhodli tímto způsobem poukázat na aktuální téma?
Fascinuje a děsí mě, jak se vyvíjí propaganda. Žijeme ve stále složitějším a propojenějším světě. Když jsem byl dítě, bylo to jinak. S bratrem jsme věděli, že opak toho, co se píše v deníku Pravda, je ve skutečnosti pravda. Dnes jsou problémy globální a malého Slovenska se často týká, co se děje na opačném konci zeměkoule. Většina propagandy se netváří jako propaganda a lidé často nevědí, že se nechávají lhát a manipulovat. Odhalovat falešné zprávy je časově mnohem náročnější než je vymýšlet. No třeba začít od sebe. Zpochybňovat vlastní stanoviska, ověřovat si zdroje, nebát se i přiznat si chybu nebo omyl. Téma jsem zpracoval literárně, v knize z blízké budoucnosti, která se nebezpečně podobá současnosti.
Jste také součástí projektu Konspirátoři, který pomáhá inzerentům nezobrazovat jejich reklamy na webech s klamavým, podvodným a neseriózním obsahem. Jak se tomuto obsahu vyhnou „běžní lidé“, jak odhalit propagandu či konspirace?
Začít může každý a od sebe. Hlavně si ověřovat zdroje a autora. Nevěřit každé volovině, která slibuje okamžitě vyléčit rakovinu. Pořádně se zamyslet, dokud něco šířím dál. Nečíst pouze chytlavý titulek, ale také samotný text a do konce. Prozkoumat, zda lákavé video náhodou není sedm let staré a natočené v jiné zemi, než tvrdí označení. Není daná fotka zfalšovaná? A zejména nebát se zpochybňovat vlastní přesvědčení a postoj.
Koncem loňského roku vám vyšla druhá dětská kniha „Malíř a chlapec“, pocta Ludvíku Fullovi, kterou ilustrovala Simona Čechová. Řekněte nám o ní něco víc.
Je to picture book, obrázková knížka pro děti i dospělé. Knihy vnímám jako artefakty. Se Simonou Čechovou si rozumíme, při tvorbě se doplňujeme. Snažíme se tvořit díla, která by lidé rádi vnímali vizuálně i textově. Pohádka se odehrává ve Fullově vile - galerii. Čtenáře provedeme fullovským dílem a jeho fascinující, všestrannou kreativitou. Připomínáme, že nebyl jen malíř, ale také ilustrátor dětských knih, scénograf a designér. Potěšilo mě, že nás do Ružomberka pozvali na výstavu i čtečku. A teď se Simonine obrázky dají vidět iv Danubianu.
Věnujete se nejen literatuře, ale umění jako takovému. Co vás na umění fascinuje nejvíc?
Pouze umění dokáže zkušenost jiných učinit naší vlastní. I s celou tíhou nebo radostí, která se s tím pojí.
Máte nějaký nesplněný sen, kterého byste ještě chtěli dosáhnout?
Velmi rád bych nočními vlaky procestoval Evropu, zejména místa, která jsem ještě nenavštívil. A v každém zašel i do opery, do knihovny a do klubu.
Jak rád trávíte svůj volný čas?
Mám rád procházky v lese, túry a výlety. Rád chodím pěšky. Také rád plavem, hlavně v jezerech. A dělám shyby na hrazdě, to je mé oblíbené cvičení. Stačí mi tyč na dveřích nebo venku v parku. Od třicítky mě při mé výšce trápí bolesti zad a trénink mi hodně pomáhá.
Za poskytnutí prostor na focení děkujeme Slovenské národní galerii - výstava Knihovna Kornela a Nade Földváriovcov .
