Pokud jste si doposud mysleli, že tetování nemůže nikdy vypadat jako by bylo namalováno štětcem a olejovými barvami, rádi vás vyvedeme z omylu. Takové neskutečné a krásné kerky dělá na světě možná jen jeden člověk a ten žije a pracuje v Bratislavě - Samuel Potúček . Tento sympatický týpek a umělec je jedním z nejlepších tatérů, jaké tato mladá republika světu dala. Počet jeho ocenění z bližšího i vzdálenějšího zahraničí se zhruba rovná počtu obrázků, které zdobí jeho vlastní kůži. Navštívili jsme ho v jeho studiu , abychom mu položili pár otázek. Abychom neunudili jeho , ale ani vás, tak jsme se vybrali v pohodové atmosféře trochu mimo běžné interview rutiny a společně si zafilosofovali nejen o tetování, ale také o umění obecně.
Co bys řekl člověku, který nemá kerku, ale celý život ji chce. Nechce však jen tak něco ve stylu „random“ na libovolný kus osobní nahoty, ale nikdy se nebyl schopen dokopat do toho, aby si něco konkrétnějšího i vymyslel či nadesignoval. Prostě někdo s dlouholetým mentálním plánem, ale stále zoufale a zdlouhavě bez závěrečného vizuálu. Každá řada „do placu“ drahá.
\"Je určitě lepší si nechat poradit. Víš, ty můžeš mít nějaký estetický smysl nebo i víš, co je hezké, co graficky dobře vypadá, ale většinou nevíš, jak kerky fungují a kdy zase nefungují. Nevíš, jaký obrázek správně použít na tetování. kontrast, aby byl dobře vidět a mohl fungovat mezi bílou a černou. Pokud je obrázek barevný, musíš se zase držet jiných vizuálních pravidel.
Jak potom s tímto pracuješ? Co na to řekneš?
"No, tohle byl takový extrém, že se přiznám, že jsem dotyčné raději ani neodepsal. Viděl jsem, že by to nikam nevedlo. Víš, to už máš po letech praxe už trochu těch zákazníků "vyčíhaných". Někdy prostě víš, jestli se s danou představou dá pohnout nebo ne. Pokud vidíš, že zákazník je však tvrdě přesvědčen a neoblomný, je lepší, jde-li za někým, kdo splní jeho či její vizuální touhy. Já už však dopředu vím, že ten výsledek nebude dobrý. Oddělá to jen mechanicky, bude tomu chybět cit, nedá do toho kus sebe. Souvisí to s tím, že já tetování beru jako umění a umění je o pocitu. Pokud tedy tetuješ a nedáváš při té práci do toho žádné pocity, tak to nemá význam.“
Máš nějaký rituál, když jdeš tetovat?
„Mám, ale úplně celý ho všem do digitálního éteru nevyzradím i když tobě ho „off record“ řeknu. Nejdůležitější částí mého rituálu je však stejně poctivá příprava všech věcí na tetování. To je rituál asi každé kvalitní roboty. Další rituál je hlasitá hudba, ta musí být.“
Počkej, počkej, ta hudba jaká?
„Kvalitní (smích) ...“
Žiješ tady na Slovensku, tvoříš tady, jaký máš z této země pocit? Nechtělo se ti někdy prostě někam odejít? Jsi šťastný, jak to tady funguje – „v tomto státě dánském“?
„Jaké mám pocity z tohoto celého? obstojně, určitě se za mě moje domovská země nemusí stydět. Nikdo mě však nikdy v tomto však nepodpořil ani centem. Někdy se však tak sám pro sebe ptám, že v čem jsem méně úspěšný nebo jestli reprezentuji tuto zemi méně než, dejme tomu, sportovci. Ti mají často alespoň část toho, co do reprezentace investují proplacené. Kde je však rozdíl? Je umění méně než sport?“
\"Dostal jsem jednou od jedné známé tip na soutěž, kterou vyhlásila jedna banka. Tak jsem se zaregistroval, abych ke konci registrace zjistil, že je to soutěž jen pro lidi s vysokoškolským vzděláním. Na jedné straně formální vzdělání neodměňujeme a jinde ho zase vyžadujeme. Při umění by to však nemělo mít a můžeš mít na sobě a Můžeš mít o formálním vzdělání. Umění není o formálním vzděl. aby si studoval na vysoké škole. Lidé, kteří nestudují tam často nejsou proto, že by nebyli dobří, ale prostě proto, že jsou talentovaní i bez školy nebo skočili přímo do praxe a fázi školu zcela vynechali. je, je minimum zdrojů. Většinou nedostanou nic. Živí se často namísto umění klasickou prací a umění mají jen na doma jako hobby do plusu. Já si však myslím, že pokud bychom měli širší systém podpory umění, podchytili bychom mnohem více lidí, kteří mají talent a umění je baví. Pokud by je stát podpořil, dávalo by to pro něj skrze kreativní byznys později i ekonomický smysl. Na Slovensku je množství brutálně talentovaných lidí, kteří by nás při podpoře ve správný čas mohli reprezentovat kdekoli ve světě. Jelikož zde však nejsou na toto vytvořené podmínky, mnoho lidí se na to často dopředu raději vykašle, protože nevidí v tom smysl a nenacházejí v tom udržitelné živobytí. Nechce se jim běhat po úřadech či někomu se doprosovat, že chtějí dělat něco, co je pro celou společnost prospěšné.“
Jediné, co umělec potřebuje k tomu, aby tvořil je jídlo a víno, jak se říká. (smích) Jídlo, spánek a víno a tam to končí. Já si myslím, že takové projekty by nebyly pro stát extrémně náročné na financování, aby se mohly realizovat. Talentovaných lidí je na ulici opravdu hodně a my o jejich talenty často přicházíme, neboť je převálcuje realita života a oni své talenty na škodu všechny nikdy naplno neuplatní. Jednoduše řečeno, potřebujeme na Slovensku více „Cvernovek“, „Tabaček“ či „Záriečí“, které by systémově podpořil i stát, nejen nadšenci a zanícení dobrovolníci. Zároveň chybí větší medializace, aby lidé o takových místech více věděli, aby se i rodiny s dětmi šli někdy do takových prostor či ateliérů podívat.“
"Druhá věc je, že břicho je pro tetování jedno z nejtěžších míst na lidském těle, neboť tam kůže není tak napnutá. Takže, moje první tetování bylo s nejtěžšími barevnými odstíny a na nejtěžším místě na těle." (smích)
Co lidé, zákazníci? Říká se, že práce s lidmi je ta nejtěžší.
(smích) \"Já už tetuji 9 let a za rok udělám, podle mě, přibližně 250 tetování. Na milion procent mám v roce více dní, kdy tetujme, než kdy netetuji. Už jsem naučený na různé charaktery lidí. Často mi stačí si s člověkem 5-10 minut promluvit a přesně vím, co vím. člověku víc energie než jiní. Po těch letech mi ale nedělá problém tetovat i když si možná při tom procesu nemám se zákazníkem či zákaznicí tolik co říct.
\"Jehlu si, například, musíš vždy mýt v nějaké sklenici. Většinou plastové, abys ho mohl rovnou zahodit, protože všechno je jednorázové. Jenže, co udělat s vodou, která je v té sklenici? Je plná krev i když ji na první pohled nevidíš, proto by se neměla jako biologický odpad vylévat jen tak do umyvadla či výlevky. Nyní však existuje na prach, který už můžeš vyhodit. Lidé stále přemýšlejí, co vymyslet, stále nové a nové. Exituje i jedna brutální aplikace, ve které si jako tatér umíš v podstatě úplně všechno udělat.
Děláš to?
\"Ne, já většinou přes internet jen hledám obrázky jako inspiraci. Používám často i již existující motivy, které už má pravděpodobně někdo vytetované. Já si však zakládám na tom, že to nikdo nebude mít vytetované tak, jak to vytetuji já. Hledám předlohy, ale ty mi slouží jen k tomu, abych z nich vytvořil něco nového, Můj z nich vytvořil něco nového. neboť nikdo ji neudělá jako já tak, že vypadá jako namalovaná.“
„To je „old school“ i „new school“, já dělám však „realistic“, takže při mně to nefunguje jako omalovánka a to přitom vůbec neříkám, že „old school“ či „new school“ jsou lehké styly, protože to sice působí na první pohled jako omalovánka, ale pokud to chceš dělat, musí dělat jakýkoli styl.“
\"Většinou, když mám osobně špatné období, nebo když se v mém životě něco změní či někdo mi ze života odejde ve smyslu rozchodu a podobně. Pak intenzivně maluji. Jenže vždy to dopadne tak, že já namaluji deset obrazů a zůstanou mi dva, protože ostatní rozdám, čili toto zatím na plán \"B\" nevidím. (smích)
Inspiroval tě někdo nebo něco ke tvému specifickému stylu? Nemusí to ale být nutně někdo, kdo dělá keřky, může to být kdokoli či cokoli.
"Já osobně nesleduji skoro žádné tatéry či tatérky. Co se sociálních sítí týče, na Instagramu například lidé většinou followují lidi z té oblasti, které se sami věnují. Já to mám právě naopak a followuji skoro 800 lidí, mezi nimiž je mnoho umělců, zejména těch, kteří malují oleje. postupně, jak jsem tetoval. Vše co děláš prostě musí jít nějakým směrem a ty jsi ten směr ani nemusíš přímo vybrat nebo za něčím cíleně jít. Stačí, že něco rád děláš a ono se to určitě nějakým směrem bude hýbat. Tak mi to prostě tímto směrem jde a já jsem rád, že to jde právě tím směrem. Neznám lidi, kteří by tetovali tak, jak tetuji já. I když jsem na soutěžích, chodí za mnou i celosvětově známý tatéři a v pozitivním slova smyslu se diví tomu, co dělám, neboť předtím nikdy neviděli, že se dá tetovat tak, že to vypadá jako namalované, neboť je to mimořádně komplikované pro práci s barvami. Motivy si často vybírám ze stávajících klasických maleb a to je také něco, co jsem ještě neviděl dělat.“
\"Hlavní myšlenka samotného tetování se však lety nemění. Stále to bude manifest, odlišení. Změní se jen lidé. Budou to zejména umělci, kteří budou chtít být co nejvíce odlišní od ostatních, ale zároveň bude množství lidí potetovaných na fakt viditelných místech. Když se to dostane do médií i tady u nás na Slovensku a lidé i starší uvidí seriózní relaci a bude potetován či potetován na tváři, tak si lidé automaticky řeknou, že, aha, už to asi není až tak špatné a když to má někdo na sobě iv médiích a nepůsobí jako špatný člověk, tak i ti ostatní s tetováními jsou dobří pro někdo to nakonec nebude řešit. přežehnala. (smích) Přitom jsem možná pro tuto společnost více produktivní než někdo bez keřek a možná i jako ta paní. Možná jsem v životě udělal méně špatných věcí než ona.“ (smích)
„Jednou se mi stalo, že jsem tetoval týpka asi 5 hodin av tentýž den jsem se šel najíst s přítelkyní do restaurace a on za mnou přišel, aby mě pozdravil a já jsem absolutně nevěděl, kdo to byl, vůbec jsem si ho nepamatoval. na Slovensku To mám rád, pustím si hudbu a je to v pohodě, ale že bych měl jít někde na nějaký delší čas sám, to ne. Ale víš co, možná ty největší strany tě nejvíc naučí. možná, že je dobrý nápad cestovat někam sám, ale ale expedici někam na 3 měsíce sám, to bych nedal. (smích)
Chceš na to navázat?
"Určitě to ještě v životě na milion procent budu dělat. Jen musí přijít ten správný čas a správný člověk, co bude mít podobné vizuální představy a přesvědčení jako já. Určitě to však držím v hlavě a budu s tím ještě určitě dělat."
Děkuji/e. Doufám, že jsme tě neunudili otázkami.
„Právěže vůbec ne, konečně se mě někdo ptal normální věci.“ (úsměv)
Barvy musí spolu sedět, musíš rozlišovat teplé a studené, abys na sobě nenosil nějaký prvoplánový „mišung“.Stačí mi tedy přijít s hrubou vizuální představou o stylu a nemusím ani zásadně řešit místo na těle či konkrétní velikost keřky? Když i umím kreslit, je lepší přijít bez podrobného designu? \"Nejlepší pro zákazníka je to, když přijde a popíše motiv, který by chtěl realizovat. Tatér nebo tatérka je od toho, aby mu pomohl a doladil design motivu tak, aby byl nejen hezký, ale aby se i hodil tomu konkrétnímu člověku a aby to na těle vypadalo esteticky. konkrétní kerka nebude bavit, ten výsledek nebude nikdy tak kvalitní. Tak jako to platí i obecně, pokud člověk dělá něco, co ho vysloveně nebaví, tak do toho nikdy nedá tolik, jako když ho něco vysloveně baví.
Teď už je to však tak, že lidé za mnou přijdou s myšlenkou motivu, ale já najdu či navrhnu konkrétní obrázek, který považuji za vhodný a lidé mi věří.
Čili mi stačí hrubé rysy myšlenky a ostatní doladíš ty, tak jest?
„Ano, ale, víš, další věc je, že pojem „hrubé rysy“ může mít u různých lidí diametrálně odlišný obsah. Například ... (smích) ... minule jsem obdržel mail s podrobnou představou o kerce. Bylo tam, že by to byla celá záda s neskutečně detailním popisem toho, co by tam mělo být. Jak má být všechno uloženo, že postava má mít přesně tolik a tolik centimetrů, pod ní mají být kapesní hodiny, jejichž ciferník by měl být žlutý, číslice modré… prostě, takhle se to nedá, chceš-li hezkou kerku, která se bude líbit tobě i mně.“
Já v každé kerce vždy zanechám sebe sama, proto nemám moc zájem dělat věci, kde toto neumím uplatnit.
Když tedy někdo přijde s totální blbostí, tak nemáš problém mu říct, že tohle, prosím, raději nedělej, nešťastník či nešťastnice?
"Hej, mnohdy jsem to i udělal. Abych byl ale upřímný, často po konverzaci a konzultaci, když jsem ukázal, co umím udělat podle představy a co umím udělat takhle či onak, dotyčného či dotyčnou nakonec přesvědčím. Pokud mi ten člověk však řekne, že to takovým způsobem nechce, tak já to chápu a respektuji, že musím respektovat, respektuji." prostě nechci udělat, neboť si nemyslím, že to bude dobré. Pokud se naše cesty nesetkají někde ve středu, tak to se však vůbec neurazím, pokud se naše představy neshodnou.
Nejsi žánrově žádný vymezený?
\"Ne, dám všechno. Od Jaromíra Nohavicu až po, já nevím, Carla Coxe. (smích) Jsem lovil v paměti, že jaké jméno dát, aby to rozpětí byl co největší extrém, neboť tak to je. Mám rád každou dobrou hudbu, nemám na tomto poli žádné předsudky a uši mám otevřené čemukoli muzikanty. Jedině k vážné hudbě jsem se ještě úplně nedostal. Vždy jsem si myslel, že na klasiku je třeba dospět, že to chce už i trochu šediny i bradu, ale poté, co jsi mě vyvedl mimo záznam z omylu, že není třeba čekat, tak se tomu asi nebudu vědomě bránit.“
Poddimenzovaná pozice umění mi na Slovensku a jeho systému vadí celkově asi nejvíc.
„Umělci, ze kterých jsou mnozí studovaní lidé, kteří absolvovali vysoké školy, studovali například malbu, množství z nich po škole dělá „street art“, pouliční umění. Prostě malují stěny, neboť to je jediný způsob, jak se i oni umí dostat k penězům, protože obrazy a malbou by si často prostě nedokázali vydělat na život. Na druhé straně, někdy zase vysokoškolské vzdělání formálně požadujeme i tam, kde to není naprosto nutné.“
Pokud bys na podpoře umění mohl změnit jednu věc, která by to byla? Nebo jinak, kdybys měl možnost jako stát do něčeho v umělecké oblasti intenzivně napumpovat prachy, kam by to bylo?
„Jasně, vím, samozřejmě az „fleku“. Určitě bych je investoval do dalších uměleckých center. Do míst, kde se umělci setkávají, kde jsou restaurace, kam chodí fotografové fotit, mají tam vernisáže. Kam chodí umělci předvádět své umění a kam chodí lidé, kteří mají zájem o umění. Kam chodí tančit, kam se chodí bavit, neboť umění je, podle mě, hlavně o dobrém pocitu ao zábavě. K tomu ani není třeba mnoho, neboť umělcům mnoho není třeba. Nepotřebují mramor na stěnách.
Někdy si ani neuvědomujeme, co taková návštěva ateliéru může znamenat či spustit v životě dětí, které, dejme tomu, rádi kreslí.
Dobře, pojďme zpět ke kerkám, než se mi pustí slzy nad tím, jak si jako společnost stále neuvědomujeme přidanou hodnotu umění, kultury a kreativního byznysu. Tvoje úplně první kerka, kterou jsi dělal a kolik jsi měl let?
„Měl jsem 19 let a bylo to hned druhý den po maturitě.“
Dělal jsi ji sobě či někomu jinému?
"Bývalé frajerce. (blažený úsměv) Byla to tyrkysová ještěrka kolem pupku. (smích) Jen, aby lidé věděli, že to není jen tak. S barvami typu tyrkysová, které jsou bledší, se těžší tetuje, protože když jí tetuješ, tak z toho jde rovnou krev a tak z toho jde rovnou krev. vidět.“
Nezajímalo mě až tak, jak se šperky vyrábějí, dříve než fungují, chtěl jsem je kreslit.
Jak ovlivnily moderní technologie tetování?
"Technologie neobešli ani tetování a vývoj jde docela rychle. Mnohdy se dělalo s cívkovým strojkem. Klasicky se bouchalo jehlou. Většina strojků, co se dělá teď, jsou motorické. Vůbec nehučí, jsou podstatně lehčí a vypadají jako pera. nich ruka. Vyrábí se však i různé jiné praktické produkty.“
Všechny fotky, které mám na sociálních sítích jsou realistické, nejsou vůbec upravovány.
Než něco vytetuješ, jak si děláš přípravu? Je to někde na papíře?
"Ano, všechno překresluješ přes tak tenký papír a otiskuješ. V podstatě si dáš záchytné body a vymezíš prostor odkud a kam. Každý tatér či tatérka je má nějakým jiným způsobem dáno v hlavě, zřejmě dlouholetou praxí. To si naznačíš a otiskneš a pak se podle toho vlastně orientuješ. akorát že není vůbec pro děti a vyžaduje značnou zručnost a praxi.
A co olej? Nepotáhneš to s ním někam dál?
"Určitě, když budu starý *... (smích). Zatím na to nemám čas, ale mívám taková období, kdy více maluji. Já mám v sobě strašně hodně pocitů z každé situace a jsem takový typ člověka, který ty pocity musí někde dávat. Když je dlouhou dobu nikam nedávám a tak začnu žít v takové nic není dobré. To míváme asi každý. Myslím si, že tímto způsobem ty pocity dávám ze sebe pryč na to plátno. Mívám taková období, kdy prostě musím malovat.“
„Pokud chce někdo například vytetovat nějakou hezkou ženu, já hned hledám nějakou malbu s krásnou ženou.“
Co si myslíš, že se stane s tetováním jako uměním, jelikož kerky jsou už dnes „mainstream“. Nikoho už tetování nepřekvapuje, existuje několik stylů. Co si myslíš, že to udělá s touto subkulturou?
\"Vždy, když se chceš podívat, že co se stane s nějakým stylem za pár let, tak se podívej do končin, odkud ty styly přicházejí. Když se podíváš na Ameriku, tak dnes má kerku téměř každý a proto chtějí být lidé co nejvíce originální. Mají po tvářích často různé nesmysly. V 70-ty či 80-ty někdo, kdo nesouhlasil s nějakým systémem. Týkalo se to však hlavně lidí na hraně zákona či společnosti.“
Máš nějaké oblíbené místo, kam se rád vracíš?
"Mám několik míst, kam mě to táhne vždy zpátky, ale vždy podle toho, co chci. Když mám chuť být jen sám a nikoho nevidět, mám na to své místo. Když se chci zase dobře najíst, tak chodím na jiné místo, když se chci jít zabavit, tak mám jiné oblíbené místo, kam chodím."
Takže, točíš stejná místa?
"Ano, stejná místa. V Bratislavě mám velmi rád lokalitu Červený kříž."
Cestuješ hodně do zahraničí?
„Ano, cestuji, jasné.“
Sólo či s partou?
"Většinou s partou, když jedeme na soutěž. Většinou jedeme s kámoši, půjčíme si auto. Jedeme pět až deseti, někdo jede sám, někdo vezme frajerku."
Nedávno jsme dělali rozhovor s cestovatelem Martinem Navrátilem, který cestuje často úplně sám na různé dobrodružné expedice. Co ty a samota?
"Já mám strašně rád samotu. Mám rád, když jsem sám, ale to bude asi i mojí prací. Když každý den vidíš jiného člověka, tak ti z toho někdy i přepne. Často tě pak lidé zdraví na ulici a ty vůbec nevíš, kdo to je."
Kerky, olej, vizuální umění, fajn, ale jaký máš vztah k umění ve smyslu módy nebo stylu oblékání. Řešíš to nebo na to úplně kašleš?
"Jasně, módu mám rád. Byly časy, kdy jsem na to úplně kašlal, ale později jsem pochopil, že i to je kus umění a teď to mám rád. Rád si koupím pěknou věc a co se týče oblečení, mám slabost na tenisky. Nonstop mám nějaké nové. V tom jsem jako ženy s botami." (smích)
Někteří lidé, co dělají kerky, dělají také design na trička. Kráčíš i tímto směrem?
\"Měl jsem brutální nápad a také kluk, se kterým jsem do toho šel. On šil a já jsem dělal design triček a celé to mělo parádní potenciál, ale bohužel, nepodařilo se. Teď mám 80 triček hozených ve studiu pod schody. Nevyšlo to ne kvůli mně, jen se prostě nějak ztratila nit a nemělo to dál.
